Domaslavice

********************

dál...

Domaslav v Dolním Slezsku

Záznamy z roku 1296 uvádějí ve Vratislavském knížectví v Dolním Slezsku říčku nazvanou latinsky Lucen a současně knížecí ves Domsel. Tyto názvy z tamního místopisu již vymizely. Prvou známou zmínku osobního jména Domaslav obsahuje listina slezského knížete Jindřicha z roku 1209 – Domaslaus subnotarius jako svědek. Další je záznam sporu o hranice olomouckého a vratislavského biskupství, týkající se majetku na Prudnicku, jak svědčí poručenství Jana, syna Žibotova, který roku 1223 „s bratrem svým Domaslavem tak ujednal ... jak bratr Domaslav nařídil“.

Z těchto pramenů lze usuzovat, že Domaslav měl něco společného s notářstvím u vratislavského knížecího dvora, protože byl označen jako subnotarius. Vládce takové vyšší služby neodměňoval penězi, ty se buď ještě nerazily nebo jich bylo málo, ale platil pozemky. Na nich pak mohl Domaslav v Dolním Slezsku založit ves Domsel. Když tento slovanský kníže získal nové pozemky ve zdejším kraji, vypravil sem své syny s částí poddaných a tito Domaslavovi lidé, první kolonizátoři našich Domaslavic, nazvali místo a řeku podle svého starého dolnoslezského sídliště.

Podle jiné hypotézy mohl zakladatel obce pocházet z rodu známého ze zmínek o rytíři Vincenci z Tošanovic z roku 1316 a 1331. Starobylými příponami -ice a -ovice je zakončeno mnoho českých zeměpisných jmen, odvozených od jména kmenového vůdce, náčelníka či rodového stařešiny. Pojmenování obce Domaslovice bylo v roce 1926 změněno na Domaslavice. Hovorově jsou používány tvary Domaslovice, k Domaslavicům, v Domaslovic apod.

První písemné zprávy

Místní záznamy o původu jména, o době založení ani o počátečním vývoji obcí Horních a Dolních Domaslavic nejsou dochovány. Zápisy vedené od 16. století zničil v roce 1773 požár, při kterém shořel farní archiv i s posledními úryvky domaslavských dějin včetně matrik. Padesát let poté založil v roce 1833 domaslavský farář Ondřej Prutek farní kroniku, v níž shromáždil dějepisné praménky, jež se mu podařilo zachytit od starých lidí nebo ze starých listin dnešku nedochovaných.

Víme však také o záznamech v zemských deskách Těšínského knížectví uložených ve Vratislavi a v Těšíně (v Polsku), v archivech měst, v archivech nadřízených církevních úřadů a ve starých knihovnách. K prohledání těchto dávných v prachu mnoha staletí zapadlých listin je zapotřebí nejen vytrvalosti a velké lásky k věci, ale také znalosti staročeštiny, latiny, staré němčiny a polštiny. Tyto velké schopnosti měl domaslavský farář Julius Petr, který ještě za doby rakouské monarchie postupně navštěvoval zmíněné archivy a knihovny, hledal a zapisoval každou zprávu o Domaslavicích, Soběšovicích, Tošanovicích a dalších okolních osadách. Jeho studie jsou shrnuty v cenném rukopisném díle Prameny farnosti domaslavské.

První dochovaná písemná zpráva o existenci Domaslavic pochází z roku 1305 ze soupisu desátků vratislavského biskupství – Liber fundationis episcopatus Wratislawiensis, originál je uložen v holandském Leydenu. Domaslavice zde mají pořadové číslo 41 za Hnojníkem, Tošanovicemi a Soběšovicemi, ovšem těžko soudit, jestli se jednalo o kostely a farnosti či jen o osady. Teprve Schematism Kardinála Jana biskupa Sabinského z roku 1376 jasně vypočítává fary 14. století, mezi nimi 48 Šoběšovice, 49 Kyselov, 50 Domaslavice.

Desátky čili 10% daně

Vratislavské biskupství bylo rozsáhlé a výnosné, nazývánoť zlatým biskupstvím, když ve 14. století dosáhlo znamenitého květu za biskupa Přeclava Pogořeleckého (Przeslav z Pogarell 1341 – 1376), který se dal v ochranu českého krále Jana Lucemburského a stal se knížetem na Grodkovsku a Nisku. Tím také položen základ k vymanění se biskupství vratislavského z podřízenosti arcibiskupů hnězdenských, kteří proti odloučení se opírali. Během času odloučení přece se provedlo a biskupové vratislavští náleželi pak bezprostředně pod papeže.

Válkami husitskými, vnitřními sváry a marnotratností biskupů nastal v 15. století úpadek duchovenstva, vratislavské biskupství zadlužilo se tak, že biskup Konrad, kníže Olešnický, vzdal se své hodnosti za 1000 zl. ve zlatě ročních příjmů až do zapravení nejpilnějších dluhů. V brzce nato biskupství vzkvetlo (katolická renesance nastala koncem 16. století během protireformace) a bylo tak lákavé, že od kapituly za veliké sumy cizincům bylo prodáváno.

Poněvadž příjmy vratislavských biskupů ze starších dob pocházely ponejvíce z desátků (roku 1216 dostával biskup 1/4 desátku, ostatní měl král se svými úředníky) a jejich vybírání z celé diecéze jim působilo nejedny nesnáze, arcibiskup Jindřich I. řečený z Vrbna, úřadující v letech 1302 – 1315, nařídil, aby se učinil seznam veškerých desátků, kolik v každé vesnici buď na snopech, buď na sypaném obilí, buď na penězích vychází desátků a z kolika lánů se takový dávati má. V té příčině učiněno nařízení arcijahnům, aby další opatřili. Arcijahen tedy Opolský poručil svým podřízeným arcikněžím, aby takové záznamy založili. Těšínský arcikněz Opolskému arcijahnovi podřízený, jehož jména neznáme, podal pak roku 1305 zprávu o svém arcikněžství v tato slova: „Nížepsané dědiny v zemi knížete Těšínského platí podobněž (jako vesnice okolo Žárův a Vladislavě jen) po 4 škotech (groších) z lánu: ...apud Sobnonem (u Sobeše, Soběšovice); Domaslawitz utrimque (obojí)...mají 12 lánů.“

Na Domaslovské faře se dochovala zápisní kniha zemědělských domovních čísel, které byly povinné odvádět desátky tehdejšímu faráři Habrnalovi. Byla pořízena v revolučním roce 1848 a neměla dlouhého trvání, neboť v roce 1849 se osvobodili od dávání desátků katolické faře evangelíci a v příštím roce také katolíci. Majitelé dvorů a burmistři (fojti) desátky neodváděli. Na zemědělských usedlostech, které bydlely v roce 1849 – 1850 v Horních a Dolních Soběšovicích s osadou Pitrovem, byly nejpočetnější tyto zemědělské rodiny: Majeři a Palarčici po osmi zemědělských rodinách; Chrobokovi šest rodin; po pět zemědělských rodin Papalove, Chrabci a Jungové; dále Kičmeři a Farníci, každí po čtyřech usedlostech; pak po tři zemědělské usedlosti Mintělů, Vrublů, Skulinů; dále Kajzer, Nězgoda, Veverka, Vzintek, Adamek, Kunčicky, Koloček, Zaškolny, každá zemědělská usedlost dvakrát; a jedno usedlosti Kolek, Vojkovský, Nitra, Motloch, Žurek, Skupin, Pokluda, Karasek, Černík, Šebestík, Šterba, Vašut, Mitura, Nogol, Pich, Onderek. V knize desátků jsou tři mlynáři: Fajkoš, Palarčík a Goifar. V této knize nejsou zapsaná čísla, u kterých nevlastnili pozemky. V Horních Domaslavicích žilo v letech 1880 – 1970 průměrně 780 obyvatel, v Dolních Domaslavicích v letech 1880 – 1991 průměrně 924 obyvatel.

   Domaslavský kostel

První dřevěný kostelík byl vystavěn na krásně položeném pahorku zvaném Vidíkov (místní část Horních Domaslavic sousedící s Dolními Domaslavicemi), odkud prý bylo možno vidět dvanáct kostelů v širokém kraji dookola. Zápis o něm však nikde není, podle jedné z pověstí ho vyvrátil vítr. Nevíme ani, kdy byl postaven druhý dřevěný kostel pod kopcem u řeky Luciny na místě dnešního, ale existoval snad již v roce 1305, což je vročení, které se údajně nacházelo na víku staré křtitelnice. Historicky je domaslavský kostel doložen v soupisu vratislavských farností z roku 1447.

Kostel byl katolický, v období reformace patřil protestantům. Když těšínský kníže Václav III. Adam (1528 – 1579) v roce 1545 přešel k luteránství, vypudil katolické kněze a povolal na slezské fary protestantské kazatele. Jeho syn Adam Václav se však v roce 1610 navrátil k víře svých předků a začal zabrané kostely katolíkům postupně vracet. Na domaslavské farnosti se protestantští kazatelé udrželi ještě po mnohá léta, teprve v roce 1654 sem byl dosazen první katolický farář za držitele panství Filipa ze Saint Genois. Po vymření Piastovců zesílilo protireformační úsilí v době vlády katolických Habsburků. Roku 1781 Habsburk Josef II. vydal toleranční patent, přiznávající protestantům určitou svobodu vyznání, a také patent o zrušení nevolnictví (přesněji toleranční patent o zrušení tuhého poddanství – člověčenství). Robotní povinnosti, daně a peněžní dávky trvaly dál až do revolučního roku 1848. Téhož roku byla vládou deklarována rovnoprávnost Židů, kteří byli v rakouském Slezsku poněkud tolerováni od roku 1752. V polovině 18. století žilo v rakouském Slezsku necelých 600 Židů.

V kronice je zapsáno, že v době čtvrtého faráře Stanislava Gazdy (v úřadu do roku 1715) navštívila farnost morová rána a jeho faru loupežníci, bezpochyby soudruhové Ondráše. Kromě toho činili protestanti různé nepříjemnosti. Pátým farářem byl Václav Madey, od něhož pochází nejstarší inventář v opise z 30. prosince 1726. Domaslavský kostel měl 2273 říšských tolarů a 6 grošů pojištěného jmění a kromě toho pohotově ještě 298 říšských tolarů, sumu na tehdejší dobu úctyhodnou. Místo dřevěného kostela byla pak v letech 1739 – 1745 za faráře Valentina Klusky postavena zděná loď dnešního kostela. Traduje se, že původní dřevěný objekt byl zbourán, až když kolem něj stály nové zdi.

Stavbu měli financovat spolupatroni kostela. Zatímco protestanti – Jan Jiří Rusecký z Ejvanu, pán na Dolních Tošanovicích, a baron Erdman Sylvio Marklowski z Pernštejna a Žebráku, pán na Horních Tošanovicích – se placení vyhýbali, katolicky smýšlející šlechtic Jiří František Harasovský, rytíř z Harasu, pán na Horních Domaslavicích, štědře stavbu financoval a rozhodujícím způsobem přispíval k jejímu organizování. Kostel byl v roce 1739 zasvěcen sv. Jakubovi Staršímu. Ostatní farní budovy stály dál k severovýchodu na farské louce, z níž odplavila mnoho řeka Lucina, část odhrabali rudaři.

Věž kostela vznikla dodatečně v letech 1803 – 1806. O její postavení se nejspíše zasloužili členové rodu Grohmannů, kteří tehdy měli v držení hornodomaslavský zámek s přilehlými statky. Stavba kostela, svou velikostí pojatá na poměry zdejšího kraje velkoryse, zřejmě odráží rozlehlost domaslavské farnosti. Samotné dolnodomaslavské panství mělo rozlohu 200 hektarů. V podzemí kostela se nachází nevelká krypta s ostatky pravděpodobně fundátora výstavby Jiřího Harasovského a jeho manželky. Na centrálním oblouku je vymalován jeho erb. Po velkém požáru v roce 1892 byl kostel opraven do dnešní podoby, interiér je barokní. Před farou stojí na dvou sloupech barokní sochy sv. Panny Marie a sv. Floriána z roku 1776 a 1832, dnes kopie.

   Domaslavská škola

Domaslavice byly rozděleny na Horní a Dolní v roce 1864 usnesením Zemského sněmu v Brně, ale již ve středověku byla území obou vesnic jako samostatných feudálních panství v držení často odlišných slezských šlechtických rodů. Duchovní a společensko – správní dění se přitom odehrávalo v jednom centru na hranici obou obcí, kde stojí kostel, fara (na půdě Horních Domaslavic), tehdejší škola, pošta, koloniál (obchod) a pohostinství. Od vzniku přehrady mají každá svůj střed u svých obecních úřadů.

Škola v Domaslavicích patří mezi nejstarší v kraji, první záznam o ní je z roku 1592. Stručná zpráva vizitátorova z roku 1679 se zmiňuje o velmi chatrné škole a o učiteli (scholarcha), který vlastnil kousek pole o výsevu sotva dvou věrtelů, se stálým ročním platem 50 chlebů, 3 tolary a 2 groše. Jiným zdrojem jeho příjmů byly větší církevní slavnosti a svátky. Za aktivní účast na nich mu platil farář Pavel Sedlický po 2 českých groších. V uvedeném roce usiloval vizitátor o zřízení školy u filiálního kostela v Soběšovicích. Když v roce 1688 navštívil Domaslovice podruhé, o špatném stavu školy se nezmínil, zdejší farníci zřejmě postavili školu novou. Žactvo ji ale toho roku nenavštěvovalo a učitel František Žibřidovský (od roku 1683) byl spíše přímým služebníkem kostela.

Všeobecným školním řádem z prosince roku 1774 zavedla v Rakousku císařovna Marie Terezie povinnou sedmiletou školní docházku pro děti od šesti let, od roku 1776 šestiletou (ještě ne příliš dodržovanou, nechodilo kolem 30% dětí, koncem 20. let 19. století 10% dětí). Školy byly třech stupňů: v obcích s farou byly zřízeny farní čili triviální školy s hlavními předměty čtením, psaním a počítáním. Vyučovalo se na nich v mateřském jazyce, v ostatních školách německy. V krajských městech byly školy hlavní, kde se výuka rozšiřovala o předměty poskytující praktické dovednosti pro povolání. V hlavních městech zemí byly školy normální, které měly ještě širší učební osnovu a zabezpečovaly prvotní přípravu učitelů. Zákon o všeobecné povinné školní docházce z roku 1869 prodlužoval školní docházku na osm let.

Od roku 1811 se v Domaslavicích učilo v jedné třídě v domku č.p. 2 – v roce 1893 do něj byla přemístěna pošta z Tošanovic, proto se mu říká stará pošta – a od roku 1853 v další třídě v sousední dřevěnce. V roce 1865 měly tyto dvě třídy 235 dětí. Obě stavení stála na „Fižovicích“, označených podle jejich bývalého majitele Fiže. Národní tří třídní škola ve zděné budově poblíž fary, dnes obecní byty, byla založená roku 1864, vysvěcená roku 1866. V roce 1907 byla postavená tří třídní škola na Volovci (v Dolních Domaslavicích) a na Podlesí (v Horních Domaslavicích).

V roce 1948 začala výuka v měšťanské (střední) škole, umístěné v dřevěném původně armádním baráku za tím účelem převezeném z Horní Lidče. Obec neměla finančních prostředků, a tak se občané usnesli, že stavbu s nákladem 200 000,- korun postaví svépomocí: „Každý od osmnácti do šedesáti let na stavbě odpracuje osm hodin, kdo by nemohl, zaplatí 100 K, majitelé koní odpracují svou povinnost s potahem.“ Auty pomohly továrny i důlní závody, odpracovalo se 3 893 hodin. Na slavnostní otevření byl pozván básník Petr Bezruč, který odepsal:

Milí pánové, děkuji za pozvání ke slavnosti dne 28. XI. Ale na podobná pozvání odpovídám veršem:

Budiž s vámi všemi mír.

Pro tu poctu nejsem tupý.

Ale starý netopýr před 56 lety,

Létá jen kole chalupy.

Jako starý turista jsem byl poprvé v Domaslovicích. Natrefil jsem na cestě velebníčka Jana Ježíška a poseděl s ním při džbánku. Potom jsem tam byl před třemi lety, přezkúmal krchov domaslavský, zaujaly mne náhrobky dvou vladyk bývalých. Jeden slul Harasovský, neklame-li mne paměť? Za mých místeckých časů seděli na Domaslovicích Goch a baron Mattencloit. A přikládám do písma na školu novou 100 K a celé Domaslovice šumně pozdravuji.

  Dolnodomaslavský zámek

Dolní Domaslavice patří společně s Dolními Tošanovicemi mezi nejstarší obce frýdeckého okresu. Z roku 1250 je známa zmínka o koupi dědičného statku Sobergarten v knížecím Domaslavě, 1454 se v listinách objevuje Jan Rajko z Domaslavic jako svědek a 1485 Jan Myloch z Domaslavic, není jasno kterých. V 16. století vlastnili Dolní Domaslavice Tlukové z Tošanovic, v roce 1603 byly Annou Marklovskou z Žebráče, vdovou po Jakubu Tlukovi z Tossynowicz, jenž držel asi jen polovinu, prodány i s patronátem Adamovi Sczypianovi z Kretczina a jeho manželce Kateřině Marklovské z Žebráče za 4 700 zl. Za nich měly v roce 1619 Dolní Domaslavice 38 osedlých, z toho 14 zahradníků, 6 domkařů s polnostmi, 4 domkaře, 3 dědičné mlynáře, 1 nájemného mlynáře 3 řemeslníky a 1 krčmáře. Koncem 17. století byly Dolní Domaslavice majetkem Václava Pelhřima z Třánkovic, o který se jeho synové Karel a František podělili tak, že jedna část slula Francisovice. (Kolem poloviny 20. století byl znám novější tvar tohoto názvu Na Frančeskách, používaný pro okolí mlýna Františka Vrubla. Dnešní území Frančesk byly Kocurovice.) Dle Karolinského katastru (1718 – 1729) měly Dolní Domaslavice, náležící Rudolfu Skrbenskému z Hříště, 19 osedlých – zahradníků a domkařů včetně 1 krčmáře, 2 mlýny, 48 krav a 6 vepřů. K dominikálu náleželo 7 rybníků, dvůr, zahrada, krčma, 24 krav, 1 vepř, 7 domkařů drželo 9 krav.

V roce 1718 koupil Karel Vilém Lhotský od Rudolfa Viléma Pelhřima z Třánkovic ves Prostřední Domaslavice. Roku 1731 koupil Dolní Domaslavice baron Jan Filip ze Saint Genois, od něho roku 1735 rytíř Antonín Václav Harasovský z Harasova, který k nim připojil Prostřední Domaslavice a Volovec, od toho pak Joachim Katařinský. Od roku 1756 byly téměř sto let majetkem rytířů Janušovských z Vyšehradu, z nichž následovali po sobě Jiřík a jeho synové Karel a Jiří, jenž zde postavil roku 1804 (podle Kneifela) zámek. V roce 1770 vlastnili statky Dolní Domaslavice a Horní a Dolní Volovec.

Na rod rytířů Janušovských prý lidé nevzpomínali dobře. Vypráví se o nich, že ve zlosti nad bouřemi proti robotě ubírali sedlákům a chalupníkům pole, meze, louky i lesy, které si dali odměřit a zaknihovat. Lidé byli proti nim bezmocní, proto se jim mstili alespoň pověstí, že rytíř Janušovský nemá za trest za všechna ta bezpráví pokoj v hrobě. Objíždí prý na ohnivém koni své panství.

Po Jiřím Janušovském držel Dolní Domaslavice od roku 1836 František Knězek, kupec z Nového Jičína, potom Rudolf Mosler, po něm Felix Rotter, od toho je zakoupil Jakub Kolban. Jakub Kolban prodal roku 1883 panství Pavlu Gochovi a ten společnosti tří Židů, kteří ho v roce 1903 rozparcelovali na zbytkový statek. Posledním majitelem byl od roku 1912 Jan Slanina, kterému statek po roce 1948 vyvlastnili (též na něho někteří nevzpomínali dobře), a po roce 1958 byl zatopen vodami Žermanické přehrady.

Janušovští z Vyšehradu

Starý slezský rod původem z Olešnicka, kde měl Janušov, usedlý též na Opavsku, Těšínsku, Pštinsku a jinde. Ve znaku jsou na červeném štítě tři šípy pošikem, často pokosem, klenot orlí křídla, často tři pštrosí péra. Takto pečetil Jiří Ohm Janušovský v roce 1715.

Dolnodomaslavský zámek, vystavěný v empírovém slohu, byl přízemní s jednopatrovým středním traktem, jehož štuková fasáda tvořila hlavní průčelí orientované do téměř čtvercového nádvoří. Nad dveřmi byl v omítce proveden erb Janušovských s letopočtem výstavby 1807. Vstupní chodba dělila objekt na dvě části. Vpravo (od severu) byla jako první umístěna kancelář a dál kuchyně s pecí na pečení chleba. Vlevo (od jihu) se nacházel přijímací pokoj pro hosty, vzadu pokoj pro pokojské a služky. Na konci chodby v přístavku na západní straně bylo sociální zařízení a vpravo schodiště. V poschodí byly dvě menší ložnice a k průčelí situovaná velká světnice pro panstvo. Z ložnic vedl zvonek do pokoje služebnictva. Podkroví mansardové střechy sloužilo jako sýpka. Menší část budovy byla podsklepena, sklep se v době roboty používal jako věznice.

Obvod nádvoří vymezovaly hospodářské a deputátní budovy. V jižní části bývala ve své době volárna (stáj pro voly) a proslavený místní lihovar, kde se rozlévala tzv. palarňuvka, pálená většinou z brambor nebo kukuřice. Nápoj měl sice do mnohem slavnější nedaleké Vojkovské hořké hodně daleko, ale lidem z panství prý chutnal. Na východní straně dvora byly chlévy, kočárovna a kovárna, potom brána a dál k severu stodoly a sklepy k uskladnění brambor. V severní části stála konírna, dva byty pro šafáře a kováře a nakonec stodola.

V původním stavu stál zámek do roku 1909. Pitná voda do něj byla přiváděna dřevěným potrubím ze studny na nejbližším kopci (323 m.n.m.) jihovýchodně od dvora. Zámecký lihovar bral vodu z rybníka, lidově řečeno ze stavku / stovki. Přebytečná voda šla do vodotrysku uprostřed nádvoří. Bohatá zahradníkem udržovaná zahrada se rozkládala od zámku směrem k potoku, byla obehnána živým plotem, osázena krásnými ovocnými a ozdobnými stromy domácích i cizích druhů, s chodníky vysypanými jemným pískem. Silnice z Domaslavic do Soběšovic vedla původně nádvořím, později byla přesunuta za jeho východní okraj do míst, kde se předtím rozkládaly komorové rybníky. Po druhé straně dvorské cesty směrem k Lucině byly rybníky větší, jak tomu dlouho nasvědčovaly zbytky hrází. Při samé řece pak byl panský mlýn – v domku, kde před zatopením přehradou bydlel František Vrubel.

   Hornodomaslavský zámek

Farnost v Dolních Domaslavicích sdružovala několik samostatných panství, jež byly v majetku zemských knížat. Vzájemnými spory a v důsledku politických událostí se jejich knížectví drobila a osady získávali rytíři, šlechtici, duchovenstvo a bohatí kupci. Do doby protireformace vládla ve zdejším kraji vesměs domácí zchudlá slezská šlechta a nižší stavy (zemanstvo), po reformaci přišlo mnoho cizinců.

Ves a statek Horní Domaslavice vznikly oddělením od Dolních Domaslavic ve druhé polovině 15. století. Například roku 1485 je držel Smílek, který se po Domaslavicích psal Smil z Domaslavic, v roce 1494 patřila ves Jiřímu Marklovskému z Žebráče, koncem 16. století tu měli patrně vlastní sídlo Tlukové z Tošanovic a na Domaslavicích. V roce 1619 statek (s polovinou Tošanovic, Dobraticemi a Bukovicemi – osadou mezi Malými Nošovicemi a Dobraticemi) zahrnoval celkem 77 osedlých, z nich 22 sedláků, 24 zahradníků, 6 domkařů s polnostmi, 10 domkařů, 2 dědičné mlynáře, 1 nájemného mlynáře, 9 řemeslníků, 1 krčmáře, 1 faráře a 1 kostelníka. Později byl statek rozdělen na více dílů a jejich majitelé se rychle střídali. Z významnějších to byl rod ze Saint Genois (od roku 1654 do roku 1718, tito zde vystavěli zděný zámeček), po nich opět Tlukové z Tošanovic od roku 1718, Harasovští z Harasova od roku 1724 a Marklovští z Pernštejna od roku 1753. Po několika dalších majitelích byl od roku 1782 statek v držení rodu Grohmannů z Gronau, kteří jej vlastnili do roku 1883. Okolo roku 1830 vlastnil část vsi Jan Bohumil Čambor / Tschamer z Jiskřičína.

Grohmannové v poslední čtvrtině 18. století postavili na kopci po pravé straně řeky Luciny empírový zámek. Budova zámku byla jednopatrová, s mansardovou střechou krytou břidlicí. Kámen na stavbu se těžil v nedalekém vápencovém lomu jihozápadně od zámku, kde pak vzniklo jezírko, zvané dnes Mořské oko.

Menší stavební úpravy zámku provedl na konci 19. století (1894 – 1897) poslední ze šlechtických majitelů baron Hanuš (Jan) sv. p. z Mattencloit (1860 – 1929). Poté, co větší část svého majetku prohrál v kartách, nebylo již do stavby investováno. Noví majitelé byli vlastníky pouze části původního panství, tzv. zbytkového statku, který tak ztratil svůj význam. Ostatní části byly prodejem rozdrobeny do malých stavebních a zemědělských parcel. Zámek zchátral a zanikl v padesátých letech 20. století, kdy jej vlastnili švagři Folvarčný a Zavadil. Materiál ze stavby byl rozebrán, v terénu jsou znatelné zbytky základů.

V bývalé zámecké zahradě (za domkem čp. 179) je zachována kaple sv. Anny, postavená snad již po ukončení třicetileté války (1618 – 1648) zde usedlým císařským plukovníkem, příslušníkem starého valonského šlechtického rodu z hrabství Hennegau na pomezí dnešní Francie a Belgie, baronem Filipem Ludvíkem ze Saint Genois, svobodným pánem z Aneaucourt, a to v roce 1654. Její zbudování je symbolicky spojeno s návratem vlivů katolického náboženství na zdejší farnost. Původně v kapli umístěná kamenná socha sv. Jana Nepomuckého pochází z roku 1773, také dřevěné barokní plastiky sv. Floriana a sv. Anny jsou umělecky zdařilá díla pravděpodobně lidových umělců. Při opravě v roce 1993 byl vzhled kaple pozměněn, plastiky se v restituci údajně dostaly původnímu majiteli.

Harasovští z Harasova

Starý původem český rod usedlý rovněž na Moravě a ve Slezsku na Opavsku a Těšínsku. Znak má štít štípený, pravá polovice je stříbrná, levá příčně rozdělená, nahoře červená, dole černá, klenot kulaté řešeto se zlatým obloukem zdobeným pštrosími péry.

Kocurovice

Byly odedávna samostatným panstvím. Nejdříve příslušely k Horním později k Dolním Domaslavicím, dnes jsou částí obce Lučiny. V roce 1582 tu seděli Jakub a Kašpar Tlukové z Tošonovic. Roku 1716 Karel Julius Schmied prodal Kocurovice Heleně Frederice Javořské z Javoří, která je 1733 prodala Jiřímu Františkovi Harasovskému z Harasova. Týž prodal 1753 statek Johance Karolině Marklovské z Žebráče, provdané Vilémovské z Kojkovic, která jej 1755 prodala Karlu Bernartovi Rouseckému z Ejvaně. Roku 1800 byly Kocurovice přikoupeny k Dolním Domaslavicům. Další majetníci tohoto panství byli například Moravecký, Rufecký, vdova Kailová, Šindler, Jiřík Janušovský, Josef Materna c.k. plukovník u jezdectva, Ostružka a od roku 1904 Pavel Koběluš. V roce 1717 měly Kocurovice tři zahradníky, z větší části zde byli chalupníci. Za faráře Prutka odprodáno Kocurovicím pět čísel od Středních Domaslavic, ve kterých bylo devět čísel s patronem.

Volovec

Podle nedoložených zpráv existoval Volovec jako samostatná obec již od roku 1306, a to až do roku 1848, avšak pod vlivem dolnodomaslavského panství. Dnes je součástí Dolních Domaslavic. V kostelní kronice je nejstarší záznam o osadě z roku 1604, kdy Jakub Tluk prodal Adamu Sczypianovi z Kretzina dolnodomaslovské panství. V roce 1777 bylo na Volovci dle farského inventáře sedm zahradníků. V té době platily tišgroše. V roce 1956 byla k Dolním Domaslavicím připojena od Dolních Tošanovic osada Zavadovice a malá část obce Hradiště.

Vznik domkařů a zahradníků souvisel se způsobem osídlování. Těšínský kníže Kazimír napsal roku 1316 v Bílsku list s touto instrukcí: „ ...A na těchto lánech budou moci domy nebo zahrady poplatné, kolik se jim bude líbiti, osazovali...“ Zahradníkům tehdy vyměřovali po sedmi osmi jitrech tak, aby se čtyři rovnali jednomu sedlákovi hospodařícímu na jednom lánu. Tito osadníci měli domky uprostřed svého plotem ohraničeného pozemku poměrně daleko od sebe. Odtud plyne převládající charakter vesnic na Těšínsku s jednotlivými roztroušenými statky. Domkaři nevlastnili ornou půdu. Na lány se měřilo podle franckého nebo vlámského způsobu, v prvním případě se rozsah lánu pohyboval kolem 25 hektarů, v druhém kolem 17 hektarů.

Znaky obcí

Poněvadž k elaborátu karolínského katastru z roku 1723, sestavovanému pro účely daňových výběrů v letech 1718 – 1729, přitiskl svou pečeť (neboli otisk pečetidla – typáře – raznice – razítka) pouze vesnický fojt, setkáváme se s otiskem obecního pečetidla Horních Domaslavic teprve roku 1788 v parcelním protokolu katastru josefského, pořizovaném v letech 1785 – 1789.

V oválném poli byl na šrafováním vyznačeném trávníku či rozhozeném obilí kolmo postavený cep a německý opis OBER DOMASLOWIC lemovaný prostými linkami. Pečetidlo bylo užíváno do poloviny 19. století, kdy jej vystřídalo mosazné razítko (A) s kolmo postaveným cepem (na trávníku, ev. zaraženým v poli či) s rozprostírkou obilí k mlácení pod ním a německou legendou GEMEINDEVORSTAND OBER – DOMASLOWITZ. Bylo používáno v době Rakouska do první světové války. V období první republiky došlo od roku 1927 ke změně symboliky (B), jednoduché znamení cepu nahradil obilný snop opřený o pluh, vedle něho byly položeny hrábě, vidle a kosa. Dnes má znak Horních Domaslavic v zeleném štítě dva stříbrné překřížené cepy přeložené pěti svázanými zlatými obilnými klasy.

A   B   C   D   E   F

Pečetidlo obce Dolní Domaslavice je také známo až z roku 1788. V oválném poli neslo znak stejný jako na pozdějším mosazném pečetítku s německým nápisem (C): hranici dříví (ev. postavené brány nebo plot) a na ní vztyčená sekera, opis GEMEINDE NIEDER DOMASLOWITZ. Sekera byla i na novějším úředním razítku (D) s českou legendou OBEC DOLNI DOMASLOWITZ. Dnešním znakem Dolních Domaslavic je na modro – stříbrně děleném štítě nahoře stříbrná sekera bradatice se zlatým toporem a zlatý cep, křížem přeložené, dole dvě modrá břevna.

Volovec (část Dolních Domaslavic) užíval ve znaku (E) jedli, o níž byl opřen obilný snop s pluhem a selským nářadím s popisem Diedzina Wolowiec. Toto mosazné pečetítko pochází asi z 19. století.

Kocurovice (část obce Lučina) měly ve znaku (F) na pečeti kapli s legendou v oválu DIEDINA HORNI KOTCUROWICE 1789. Toto gumové razítko pochází pravděpodobně z druhé poloviny 19. století, před rokem 1820 je zatím nedoloženo.

Když koncem 18. století poslední držitel z rodu Pražmů z Bílkova Jan Nepomuk hrabě Pražma prodal frýdecké panství Těšínské komoře, bylo nařízeno, aby dědiny na Frýdecku užívaly v obecním pečetítku rakouského císařského orla, neboť komora byla v držení vládnoucího císařského habsbursko – lotrinského rodu. Tato změna byla fojtům ve vesnicích nařízena na úředním dnu zvaném stovka, konaném podle potřeby na frýdeckém zámku. Dědinští fojtové proto dali pořídit nová malá pečetítka s rakouským orlem, opatřená českou legendou. Užívali je ale většinou pouze ve styku s vrchností, kdežto jinak dále užívali pečetítek s původními znaky. Tak se fojtům podařilo obratně vyřešit nařízení vrchnosti a zachovat právo obecních znaků.

Po převratu v roce 1918 užívaly obce pečetítek s českou legendou a malým znakem ČSR. Některé obce zůstaly věrny svému původnímu znaku. Za nacistické okupace si musely obce roku 1940 pořídit raznice s dvojjazyčnými nápisy, ale opět se našly takové, které demonstrovaly svůj odpor k okupaci tím, že i za protektorátu užívaly starých obecních raznic. Po osvobození v roce 1945 přijala řada obcí do svých razítek malý státní znak ČSR, v některých podrželi tradiční znak, jen s novou legendou. Současná úřední obecní razítka nesou bez výjimek malý státní znak, dvouocasého lva ve skoku.

Patrně nejstarší osídlené místo v obci – zemědělská usedlost Na Mročkovském v Horních Domaslavicích po levé straně řeky Luciny. Stav kolem roku 1950. Pohled východním směrem, k horizontu se zdvíhá protější břeh řeky. Vlevo podél pozemku dnes vede cesta k mostu a pak k obecnímu úřadu. Uprostřed tohoto výřezu mapy z roku 1836 je vidět dřívější uspořádání dvoru a okolí. Žlutou barvou jsou zakresleny dřevěné stavby, červenou zděné.

dál...

Minulost ukrytá v názvech – Domaslavice – Soběšovice – Poluciní – Literární obraz Těšínska – Soběšovská pohádka

Úvod – Obsah – Mapa