Minulost ukrytá v názvech

..titul

******************************************

dál...

Slezsko

Geografické vymezení Slezska se přibližně kryje s horním a středním povodím řeky Odry po soutok s Lužickou Nisou. Správní hranice mělo v minulosti značně proměnlivé, dnes se z největší části nalézá v Polsku. V 1. – 4. století našeho letopočtu označovali antičtí autoři, mimo své území ne vždy přesní, kraje severně od Dunaje jako Velkou Germánii, protože zde sídlily vedle staršího obyvatelstva – Keltů a mnohých jiných – také germánské kmeny. Podle jednoho z nich, Silingů, ponejvíce němečtí historikové odvozují jméno celého regionu. Během stěhování národů v letech 400 – 600 se ale Germáni začali přemísťovat a nejpozději v 6. století přišli do povodí Odry z prostoru mezi Vislou a Dněprem Slované. S nimi Slezané a nejspíše jejich posvátná hora Ślęża, starým jménem Slenz, česky Sobotka, německy Zobten, nacházející se na levém břehu střední Odry jižně od Vratislavi, či opodál protékající řeka Slenza (odv. z adj. slizký, vlhký) česky Sleza, německy Lohe, polsky Ślęża dala Slezsku jméno. Staroslovansky znělo asi jako Slęz-isk(o). Nálezy po Germánech jsou v těchto místech jen ojedinělé. Latinský název je Zlesia, Silesia. Svým původem slovo spadá do předslovanských i předgermánských dob.

První spolehlivější zpráva o Slezanech pochází z konce 9. století z díla tzv. Geografa bavorského. V té době bylo území pozdějšího Slezska součástí nebo alespoň pod kulturním a politickým vlivem Velkomoravské říše (833 – 906). Po jejím pádu se na teritoriu Slezanů a Dědošanů zřejmě utvořil jakýsi celek, snad kmenový svaz, v němž se hora Ślęża stala nadregionálním kultovním místem. O něco mladším dokladem o Slezanech je poněkud nejasná tzv. zakládací listina pražského biskupství z roku 1086, která uvádí, že za jeho severní hranicí se nacházejí mj. Pšované, Charváti a Slezané – ve tvaru Zlasane (Slasane).

Slezskou metropoli Vratislav podle pověsti založil přemyslovský kníže Vratislav I., vládnoucí v letech 915 – 921. Nelze ale vyloučit, že Slezsko, ev. jižní Poodří, patřilo k českému přemyslovskému státu až od roku 950. Roku 965 se první historický kníže Polska Měšek I. oženil s dcerou českého knížete Přemyslovce Boleslava I. Dobravou a po několika letech bojů v roce 990 připojil k Polsku Dolní a Střední Slezsko. V roce 999 ovládal celé Slezsko a krátkodobě i Čechy (1003 – 1004) druhý polský panovník král Boleslav I. Chrabrý. Za Břetislava I. bylo Slezsko v letech 1039 – 1050 součástí českého státu, potom opět v Polsku, kde zůstalo do roku 1335. Jako trvalý útvar vzniklo Slezsko ve 14. století, během 15. století přešel tento název na širší oblast středního a horního Poodří, kdy se začalo běžně rozlišovat Dolní a Horní Slezsko.

Slezsko, původně rozdělené na kmenová území, se roku 1138 stalo tzv. údělným piastovským knížectvím (jednou z provincií polského státu), čímž se poprvé politicky zviditelnilo. V roce 1177 došlo k jeho rozdělení na čtyři části, roku 1202 sestávalo, ještě ne trvale, z Dolního Slezska s centrem Vratislaví a Horního Slezska s centrem Opolí. Dalším dělením vzniklo sedmnáct až osmnáct, krátkodobě dvacet dva, drobných údělů, na sobě nezávislých knížectví – vévodství. Ta zajišťovala svým držitelům vysoké a renomované postavení, ale vzhledem ke zpravidla nevelké územní rozloze neposkytovala dostatek prostředků pro náležitou reprezentaci. Ve 13. století se polská říše proměnila na volné seskupení piastovských údělných knížat, mezi kterými mohla ekonomicky poměrně silná slezská knížata vystupovat do jisté míry samostatně.

Šestnáct slezských knížectví v době před rakousko – pruským konfliktem v 18. století: Hlohovské, Zaháňské, Volovské, Olešnické, Lehnické, Vratislavské, Javorské, Svídnické, Břežské, Minstrberské, Opolské, Niské, Ratibořské, Krnovské, Opavské, Těšínské knížectví a Pštinské panství. Silnou čarou je přibližně vyznačena hranice Česka.

Většina velmocenských snah ve středověku a raném novověku měla dynastický podtext. V boji o získání Slezska se angažovaly Polsko, Braniborsko (braniborsko – pruský stát), Sasko (drážďanský / míšeňský dvůr Wettinů), Uhry (Matyáš Korvín), Švédsko, Dánsko a český stát a jeho představitelé.

Ve 13. a na počátku 14. století se slezská knížata považovala za knížata polská. Jejich blízké vztahy s českými králi byly ve shodě s tehdejším evropským chápáním lenního práva. S Přemyslem Otakarem II., vládnoucím v letech 1253 – 1278, navazovala úzké kontakty zejména vratislavská knížata, kontingenty některých slezských knížat se s ním zúčastnily bitvy na Moravském poli. Společné kulturní prostředí tehdejší Evropy završoval latinský univerzalismus. Do počátku 14. století byly u nás obecně psány listiny latinsky, potom kromě toho německy a od druhé poloviny 14. století také česky. Ve středověku nebyla jazyková stránka pojímána z hlediska prestiže, nýbrž praktičnosti – samozřejmě vždy v zájmu někoho. Pokud se v 15. a 16. století výslovně jednalo o jazyk listin, souviselo to namnoze s právními zvyklostmi a bojem o zachování stavovských svobod.

Od počátku 14. století vzrůstal ve Slezsku český politický vliv v souvislosti s nastoupením dynastie Lucemburků na český trůn roku 1310, Slezsko se stává lénem Koruny české. Jan Lucemburský, syn římského panovníka Jindřicha VII., roku 1329 poprvé použil státoprávní pojem CORONA ET MENSA REGNI BOHEMIAE, Koruna a stůl Českého království (obdoba Koruny uherské). Zahrnovala jak původní území českého státu – české historické země, tak i přičleněné země Slezsko (od roku 1356) a Lužice včetně zahraničních lén, a to bez ohledu na státoprávní rozdíly. Jejím symbolem se stala svatováclavská koruna. Koruna česká byla právně ustavena roku 1348. Instituce Koruny české byla samostatnou právnickou osobou (státním společenstvím) nezávislou na českém státě, i když s ním byla pro zjednodušení ztotožňována. Ještě roku 1848 slezští stavové o příslušnost k ní opírali svou zemskou identitu, později se tento útvar neuplatňuje.

Po nástupu Vladislava II. Jagellonského na český trůn došlo v roce 1478 k oddělení Slezska od Zemí Koruny české a jeho ovládnutí uherským králem Matyášem Korvínem. Po roce 1490 bylo včleněno zpět. Slezská reprezentace – knížata a stavové – ovšem vyvíjela vůči bohemocentrismu vlastní separátní regionální politiku a i když opustila protičeské postoje, svých emancipačních snah se nevzdávala. Mnohá piastovská knížata ve Slezsku úzce spolupracovala s Jagellonským polským dvorem. K blízkému Krakovu inklinovali především těšínští Piastovci, Kazimír II. Těšínský se stal důvěrným spolupracovníkem bratra Vladislava II. Jagellonského, polského kralevice Jana Olbrachta, který od roku 1491 spravoval některé části Slezska po Jánoši Korvínovi. Na Opavsku a v Dolním Slezsku záhy nastoupil jiný Jagellonský příslušník a pozdější polský král Zikmund. Správa polských kraleviců byla často ostře kritizována českými stavy jako zásah do integrity zemí Koruny české.

Výrazná změna ve státoprávním postavení Slezska nastala v roce 1742 za rakouské císařovny Marie Terezie, když jeho převážnou část prohrála ve válce o rakouské dědictví s (militantním) Bedřichem II. (něm.: Fridrichem II.) Velikým. Tehdy pruská armáda po dvou letech bojů definitivně porazila armádu habsburského císařství u východočeských Chotusic nedaleko Čáslavi a vytvořila tak pruské Slezsko, zahrnující více než 85% původního slezského území a Kladsko. Proces vyřazování Slezska z českého státu byl ale dlouhodobý, pruský král v roce 1740 jen využil možnosti, která se mu nabízela. Ziskem Slezska učinili němečtí Hohenzollerni z Pruska evropskou velmoc.

České koruně zůstala menší oblast, kterou tvořilo z Horního Slezska v úplnosti pouze Těšínské knížectví (k němuž se počítala stavovská panství bílské, roku 1754 povýšené na knížectví, orlovské, rájské, rychvaldské, frýdecké, fryštátské, lutyňské, doubravské a zbytek panství bohumínského, původně patřícího do Ratibořského knížectví) a jižní část Knížectví opavského (a krnovského), bez své historické součásti Hlučínska. Z Dolního Slezska pak jižní část Knížectví niského (Jesenicko). Hlavním městem tohoto Slezska se stala Opava se sídlem Královského úřadu (do roku 1782).

Těšínsko patřilo z hlediska církevní správy do vratislavské arcidiecéze, farnosti podléhaly opolskému arcijáhenství. Do církevní působnosti Moravy Těšínsko nikdy nespadalo a v rovině státní ideologie a církevní politiky se polský král vratislavského biskupství nezřekl.

Holasicko, pro něž se vžil název Opavsko, patřilo v roce 1155 mezi piastovské kastelánie vratislavského biskupství, po roce 1195 bylo již v rámci Moravy a arcidiecéze olomoucké ve sféře českého státu jako součást olomouckého přemyslovského údělu. Od konce 13. století se ale začalo od Moravy oddělovat. Roku 1318 Jan Lucemburský udělil opavské vévodství Mikuláši II. jako české léno (v jeho rodu žili Přemyslovci ve Slezsku ještě téměř 100 let po smrti Václava III. v roce 1306) a když roku 1336 opavští vévodové získali vládu v Ratibořsku, poprvé se Opavsko alternativně počítalo ke Slezsku. Na počátku 16. století se dostalo do přímé podřízenosti panovníkovi a oscilovalo ve své příslušnosti mezi Moravou a Slezskem. V roce 1567 Maxmilián II. rozhodl spor ve prospěch Slezska, v roce 1613 se Opavsko a Krnovsko stalo knížectvím Lichtensteinů (do roku 1918). Do třicetileté války tedy opavské korunní léno nepokládáme za typicky slezské, po Bílé hoře (1620) je již nedílnou součástí Slezska, ev. definitivně právně stvrzeno v roce 1659 anebo 1698. Podle církevní správy Opavsko zůstalo u arcidiecéze olomoucké. Jesenicko (Nisko) bylo podřízeno vratislavskému biskupství.

Území biskupství a arcibiskupství se nekrylo se zemskými ani státními hranicemi, protože katolická církev začala budovat svou správní organizaci na území Slezska již okolo roku 1000, kdy bylo císařem Otou III. založeno Hnězdenské arcibiskupství a v jeho podřízenosti vratislavské biskupství. Současně bylo založeno nové biskupství v Krakově, čímž se Krakovsko i po církevní stránce odtrhlo od Čech. Hranice vratislavské a olomoucké arcidiecéze byly sjednoceny s hranicemi Československa a Polska až roku 1978.

Pro Polsko bylo založeno biskupství v Poznani nejpozději v roce 968. Pražské biskupství bylo založeno za českého knížete Boleslava II. v roce 973 římským císařem a německým králem Otou I. Zahrnovalo Čechy, Slezsko, Krakovsko a další území. Do roku 1344 byla pražská diecéze podřízena mohučskému arcibiskupství. Vlastní moravská diecéze, nezávislá na české (pražské), existovala již v roce 976. Olomoucké biskupství bylo založeno (obnoveno z Velkomoravského období) roku 1063. Roku 1085 byly pražská a moravská diecéze (opět) spojeny.

Středověká římská říše, fiktivně navazující na staré římské impérium, se rozkládala na území dnešního Německa (její jádro), Belgie, Nizozemí, východní a jihovýchodní Francie, Rakouska, Švýcarska, Slovinska, severní poloviny Itálie, Čech a Moravy. Rok 800 znamenal zrod západního císařství (vybudováním Římského císařství Karlem Velikým, 768 – 814), v roce 962 je Ota I. obnovil. Po bitvě u Slavkova v roce 1805 Svatá říše římská národa německého zanikla, starý svazek Českého království s Říší tím padl.

Určité různice plynou z názvu habsburského soustátí, které se nikdy nejmenovalo Rakousko. V letech 1276 – 1804 se neoficiálně hovořilo o habsburské monarchii či rakouské monarchii, tento státní útvar ale neměl oficiální název. 1804 – 1867 to bylo rakouské císařství a 1867 – 1918 Rakousko – Uhersko. Přijetí titulu „císař rakouský“ v roce 1804 mělo být dynastickým gestem Františka II., jímž se vyrovnával císařskému stavu Napoleonovu. Někteří autoři pak konstatovali: „podunajské země dostaly poprvé společného označení“. Avšak titul císařství v podstatě příslušel habsburskému domu nikoliv nějakému teritoriu. Mezi mnoha jinými nesl císař i nadále titul arcivévoda rakouský, tedy obou zemí na západ a na východ od Enže (Arcivévodství rakousy pod Enží – Dolní Rakousy s hl. městem Vídní a Arcivévodství rakousy nad Enží – Horní Rakousy s hl. městem Lincem). V roce 1867 zmizel pojem rakouské císařství a nastoupila rakousko – uherská monarchie nebo rakousko – uherská říše. Vedle oficiálního označení „Království a země na říšské radě zastoupené“ se běžně hovořilo o Rakousku, Předlitavsku atd. Císař František Josef I. užíval ve zkrácené titulatuře Císař rakouský a apoštolský král uherský.

Ani název Rakouské Slezsko nebyl obsažen v titulu habsburských monarchů. V úředních tiskovinách se psalo Schlesien (bez atributů), Kronland Ober und Nieder – Schlesien (i po roce 1742 ev. 1849), Das Herzogtum Schlesien österreichisches Antheils atd. Od roku 1742 po celé 18. století bylo vědomí sounáležitosti Slezska, resp. jeho zbytku, s Českou korunou tak silné, že převažoval termín Bömisch – Schlesien. Pojmenování Österreichisch – Schlesien se běžně užívalo od roku 1848, pokud se potřebovalo odlišit od pruského Slezska, jinak nadále platil název Schlesien. Někteří zahraniční autoři dnes vztahují termín rakouské Slezsko dokonce na celé habsburské období od roku 1526. Čeští historikové častěji označují Slezsko vytvořené po roce 1742 (a dřívější nerozdělené vždy) jako české Slezsko, aby zdůraznili jeho prvořadou příslušnost ke Koruně české. Pro období po roce 1920 se shodně uvádí československé Slezsko, ale také se tak doslovně nejmenovalo.

Znak Slezska se vyvinul ze znaku slezských Piastovců. Varianta vratislavské orlice – ve zlatém štítě černá orlice se stříbrným perizoniem (půlměsícem, zakončeným jetelovými trojlisty a ve středu převýšeným křížkem) na prsou – byla postupně vnímána jako znak Dolního Slezska. V pečeti českého krále je v tomto významu poprvé za Jiřího z Poděbrad. Po roce 1742 se prosadila i pro pruskou provincii Slezsko, jen poněkud odlišná v klenotu a ve štítonoších od orlice, která zůstala součástí habsburské panovnické symboliky jako znak tzv. rakouského Slezska. V současnosti je slezská, původně vratislavská orlice ve třetím poli velkého státního znaku ČR. V roce 1806 začala habsburská monarchie užívat nového znaku – dvojhlavého orla, dosavadního znaku Říše římskoněmecké. Do 15. století to byl znak byzantského císařství. Horní Slezsko mělo v modrém poli zlatou orlici, později se zobrazovala korunovaná. Tento znak se užíval především v Opolském a Těšínském knížectví od 13. století.

Znak Dolního, pruského a českého – rakouského Slezska / Znak Horního Slezska.

Těšínské knížectví

Severní hranice knížectví vedla od soutoku řeky Odry s Olzou (Olší) po soutok Visly s řekou Bialkou, od roku 1742 to byla státní hranice s pruským Slezskem. Na východě jej vymezovala řeka Bílá (Bialka), protékající dvojměstím Bielsko – Biala, a linie jdoucí v jejím prodloužení k jihu kolem beskydských vrcholů Klimczok a Barania Góra, zde hraničilo Těšínské knížectví s tehdejším polským státem, po prvním dělení Polska s Haličí. Na jihu zasahovalo jeho území po Jablunkovský průsmyk, za nímž se nacházely Horní Uhry, dnes Slovensko. Západní stranu uzavírala řeka Ostravice a Odra v sousedství s Moravou.

Ostravici jako hranici uvádí dohoda Měška Těšínského s olomouckým biskupem Dětřichem roku 1287 a snad již v roce 1260 se na ní domluvil Vladislav I. kníže Opolsko – Ratibořský (1246 – 1281) s českým králem Přemyslem II. Otakarem. Mezi řekami Ostravicí a Lucinou (dnes Lučinou) se do poloviny 13. století rozkládal prales na východě zasahující po Těrlicko a Žukov. Kolonizace této oblasti proběhla především za prvního těšínského vévody Měška, vládnoucího v letech 1290 – 1314, a jeho syna Kazimíra. Dosvědčuje to soupis desátků vratislavského biskupství z roku 1305, z něhož vyplývá, že osídlení Těšínska včetně pohraničního hvozdu na východ od Ostravice bylo již hotovo, byť až do 13. – 14. století s poměrně malým počtem obyvatel. Horská beskydská úbočí se plně osídlovala v 16. – 18. století.

K nejvýznamnějším archeologickým lokalitám českého Slezska patří hradiště v Chotěbuzi – Podoboře asi 5 km severně od Českého Těšína. Našly se v něm pozůstatky z doby bronzové a železné z 8. – 4. století před naším letopočtem a pak slovanského osídlení z 2. poloviny 8. století až 11. století našeho letopočtu. Potom už nebylo obydleno.

Slovanské hradiště v Chotěbuzi – Podoboře, rekonstruované podle vzoru v polské Lubomi / románská rotunda sv. Mikuláše v Těšíně / Piastovská gotická věž v Těšíně

Opuštění hradiště a okolí, nazývané někdy Starým Těšínem, se dává do souvislosti s vybudováním zeměpanského hradu v Těšíně někdy v polovině 11. století (včetně rotundy jako střediska církevní správy), kam se zřejmě jeho obyvatelé přesunuli. Kromě toho existuje i pověst o vzniku hradu za knížete Těšimíra v roce 810 a města u studánky, kde se téhož roku prý setkali tři bratři Cieszek, Bolek a Mieszek (anebo Bolek, Lešek a Těšimír anebo Čech, Lech a Rus...). První písemnou zmínku o hradě Tescin / Tessin obsahuje papežská bula papeže Hadriána IV. pro vratislavského biskupa Valtera z roku 1155.

Od předpokládaného založení těšínského hradu v polovině 11. století náležela oblast pozdějšího Těšínska knížecímu rodu polských Piastovců (a tedy polskému státu – do roku 1335), od roku 1290 připadlo linii těšínských Piastovců a od roku 1653 rakouským Habsburkům. V jejich držení zůstalo do roku 1918. Panovníci státu (soustátí), jehož bylo Těšínské knížectví součástí, byli v letech 1335 – 1918 totožní s českými.

Polskou národní dynastii Piastovců založil podle pověsti sedlák Piast z Hnězdna, stejně bájný jako český Přemysl Oráč. Oba příběhy nesou zřejmé známky vlivu prastarých indoevropských mýtických vzorů. První Piastovec kníže Měšek I. vytvořil polský stát a vládl do roku 992, posledním na polském trůnu byl Kazimír Veliký do roku 1370. V Polsku tento rod vymřel roku 1526. Mimo to se rod Piastovců od 12. století hojně rozvětvil ve Slezsku, zde vymřel roku 1653.

Po smrti Vladislava I. Opolského v roce 1281 se opolské vévodství rozpadlo na jednotlivá hornoslezská knížectví (těšínské od roku 1282), která dostali jeho synové. Měšek (1252 / 1256 – 1316) na přelomu let 1289 a 1290 převzal Těšínsko a Osvětimsko a stal se prvním těšínským vévodou. Těšínské knížectví pak po staletí sdílelo osudy se zeměmi Koruny české, protože Měšek nahradil do té doby úzký vztah k polskému státu příklonem k Českému království, aby si v období sporů mezi polskými knížaty upevnil svou pozici.

K vojenským službám pro českého krále Václava II. se spolu s bratrem Boleslavem zavázal v lednu 1291 a spojenectví výrazně utužil sňatkem své dcery kněžny Violy s českým králem Václavem III., kterému mělo rodinné spojení s Piastovci patrně usnadnit situaci v postavení polského krále. Poslední Přemyslovec Václav III. byl ale roku 1306 před připravovaným vojenským tažením do Polska v Olomouci zavražděn. Měškův syn Kazimír I. Těšínský uznal lenní svrchovanost českého krále Jana Lucemburského v roce 1327 a včlenil tak Těšínsko i správně do středověkého českého státu.

Připojení Slezska k českým zemím (začalo 1233) vyvrcholilo roku 1335, kdy proběhlo setkání Jana Lucemburského s Kazimírem III. v Trenčíně, pokračovalo v uherském Visegrádu a skončilo přijetím tzv. vyšehradského traktátu (následoval namyslovský mír 1348). Jan Lucemburský se zřekl titulu polského krále za náhradu 20 tisíc kop českých grošů a Kazimír III. uznal přímou vládu českého krále na Vratislavsku a Hlohovsku i jeho lenní panství nad řadou dolnoslezských knížat (Jindřichem Zaháňským, Konrádem Olešnickým, Janem Stěnavským, Boleslavem Lehnicko – Břežským) a svrchovanost nad knížaty hornoslezskými (Opolsko, Bytomsko, Ratibořsko, Osvětimsko – Zátorsko, Těšínsko). Tyto země byly postupně přičleňovány ke Koruně, tzn. že si podržely vnitřní právní specifika, ale rozhodování o nich náležela králi a české šlechtě. Z celého Slezska neuznalo lenní svrchovanost českého krále jen Knížectví svídnicko – javorské, připojeno bylo až za Karla IV. roku 1353 (1369). Slezsko se stalo vedlejší zemí Koruny české v roce 1356. Slezská knížectví netvořila žádný společný státní celek. Ve svazku s českým státem zůstala do roku 1741 – kromě Zátorska odtrženého již v roce 1441, 1494 je zakoupilo Polsko, a 1453 taktéž zakoupeného Osvětimska, jež bylo odděleno roku 1457 (od roku 1772 obě součástí Haliče).

Po zakladateli těšínské linie Piastovců Měškovi I. nastoupilo na těšínský stolec dalších patnáct Piastovců. Dvůr prvních těšínských knížat tvořily zárodky rytířské družiny a dvorští úředníci, ze kterých se postupně vyvinula šlechtická vrstva. Za své zásluhy byli obdarováváni svými pány pozemky, čímž se přetvořili ve vrstvu zemanů. Podle vzoru knížete a jeho dvora začali na svých pozemcích stavět sídla zpočátku obranného charakteru, později dvory a zámky, které se staly centry hospodářského a kulturního života panství a okolí.

Protože Těšínské knížectví bylo vévodstvím, mělo po dlouhá období vyšší míru správní a politické samostatnosti. Například v roce 1458 se Přemysl II. Těšínský spolu s ostatními slezskými vévody ocitl v opozici vůči českým stavům, neboť nesouhlasil se zvolením Jiřího z Poděbrad českým králem. Důvody pro to byly jen zčásti náboženské, svou roli jistě sehrála skutečnost, že nepocházel z královského rodu. Navíc nebyla slezská knížata k jeho volbě přizvána. Tento vévoda složil králi svůj hold v roce 1459 – to znamená vkleče a s odkrytou hlavou učinil slib věrnosti. Také katolická Vratislav se „kacířskému“ Jiřímu Poděbradskému vzepřela, vymínila si tříletý odklad holdu a nakonec své brány otevřela jeho soku uherskému králi Matyáši Korvínovi.

V období husitských válek došlo ke značnému oslabení vztahu Slezska k Českému království, obyvatelé Slezska totiž nejen zůstali věrni katolicismu, ale vesměs patřili k rozhodným odpůrcům husitů a nenávist náboženská nejednou přerůstala v nenávist národnostní. V 16. století bylo Slezsko již převážně protestantské, ovšem vlivem německého luteránství či kalvinismu.

Roku 1469 zvolil český sněm za českého krále Vladislava II. Jagellonského (syna polského krále Kazimíra IV.), ale zároveň se jím nechal v Olomouci zvolit uherský král Matyáš Korvín, který si podržel značnou část Moravy, Slezsko a obě Lužice. Po jeho smrti v roce 1490 zvolily svým králem Vladislava II. rovněž uherské stavy, což země Koruny české opět spojilo a vytvořilo česko – uherské soustátí. Oba celky žily odděleně, spojené jen osobou panovníka v personální unii. Vladislav II. Jagellonský přesídlil z Prahy do Budína a o český stát se prakticky nestaral. Moci ve státě se chopila šlechtická oligarchie.

Od Františka Slámy se o tehdejší době dovídáme: „Roku 1498 slezští stavové a v jejich čele těšínský kníže Kazimír II., syn Boleslava II., slibujou listem Vladislavovi II. jako králi českému, že chtějí mu holdovat a přísahat, jakmile zavítá do Vratislavi. Vladislav král vyznamenal pak těšínského Kazimíra za tuto příchylnost, jmenovav ho nejvyšším hejtmanem zemským ve Slezsku a na jeho přímluvu stvrzuje a obnovuje práva knížectví slezských. Nejvyšším hejtmanem ve Slezsku (zástupcem českého krále nad všemi slezskými knížectvími) státi se může budoucně pouze slezský některý kníže, bez svolení knížat slezských nedovoleno žádnou daň a clo ve Slezsku zaváděti a biskupem vratislavským volen budiž pouze obyvatel některé země Koruny české (od roku 1504 zastával po celé 16. století vratislavský biskup pravidelně úřad vrchního slezského hejtmana). Z doby této pochází znak Těšínska: jednohlavý zlatý orel v modrém poli. Za vlády Kazimírovy množí se znamenitě statky Knížectví těšínského a v obcích zavádí Kazimír pevnou rukou pořádek.“

Takováto a další privilegia (všechny spory mezi knížaty i mezi nimi a králem měl soudit královský dvůr ve Vratislavi, vojenskou povinnost měli Slezané jen v rámci své země atd.) však neodpovídala ustálené praxi, že na území Koruny české si byli všichni obyvatelé rovni a měli přístup k úřadům, pokud k nim byli způsobilí svým stavovským postavením. České stavy v tom viděly porušení práv České koruny a ohrožení její celistvosti. Na jejich nátlak bylo slezské privilegium po dvanácti letech králem zrušeno, spor ale trval do roku 1522. Ve Slezsku se ještě nevytvořila zemská správa jako v Čechách a na Moravě, situace v jednotlivých knížectvích byla rozmanitá.

Problémy, které tímto politickým přehmatem vznikly, posílily separatistické snahy slezských stavů. Rudolf II. v roce 1604 Slezanům vzkázal: „Že by knížata a stavové slezští měli býti zemí a členem Říše římské, o tom víme méně než nic a k tomu jim nesvolujeme“. A Rudolfův následník Matyáš šel tak daleko, že roku 1616 slezským stavům dokonce ostře zapověděl, aby zjišťovali, zda je Slezsko lénem říšským, nebo zda je přivtěleno ke Koruně české (kdež má být).

Od roku 1526 byli českými králi opět Habsburkové (zvolen Ferdinand Habsburský jako manžel Anny Jagellonské, sestry krále Ludvíka Jagellonského), Těšínsko se stalo vévodstvím a korunní zemí Rakouska. Nové mocenské elity v Horním Slezsku se postupně rekrutovaly z okruhu habsburské byrokracie, armády a dvora. Tón politického života v regionu na dlouhou dobu udávali příslušníci úspěšných rodů, kteří trpělivě shromažďovali majetky a především nepatřili k odstředivým silám (Lichtenštejnové, Eichendorfové, Oppersdorfové, Vrbnové).

Po zásadním historickém mezníku – porážce českého stavovského povstání v roce 1620 byl český stát se svými zeměmi právně včleněn do monarchie rakouských Habsburků. Jejich vítězství bylo završeno v roce 1627 vydáním nové zemské ústavy, tzv. obnoveného zřízení zemského, jímž Habsburk Ferdinand II. uzákonil dědičné právo Habsburků na český trůn; Česká koruna tedy nepřestala existovat. Samostatnost zemí Koruny české nahradila poměrně široká autonomie. Ustanovení obnoveného zřízení zemského se prakticky udrželo do roku 1845.

Posledním manželským mužským potomkem knížetem Bedřichem Vilémem roku 1625 těšínští Piastovci vymřeli. Začátkem tohoto roku se Bedřich Vilém zúčastnil tažení do Nizozemí, aby pomohl při obléhání Bredy, ale cestou tam v Kolíně onemocněl a zemřel. Po smrti jeho sestry kněžny Alžběty Lukrécie v roce 1653 připadlo Těšínsko jako odumřelé léno České koruně. Uzavřelo se tím téměř 600leté panování polských a pak těšínských Piastovců v Těšíně. Následovala těšínská knížata z dynastie Habsburků, 1722 – 1765 Lotrinků, roku (1766) 1798 získal území jako léno saský vévoda, od roku 1822 Těšínsko spravovali habsburští arcivévodové. Těšín přestal být knížecím sídlem a postupně ztrácel na významu. Celé vévodství se z pohledu nových držitelů jevilo odlehlou provincií, ke které neměli bližšího vztahu, správu území převzali komorní úředníci. Těšínská šlechta spojená s habsburským dvorem z něj čerpala své vzory a v rámci možností realizovala vlastní ambice. Přebíráním majetků po vymírající slezské šlechtě se Habsburkové stali největšími slezskými feudály.

Od roku 1740, kdy začala vláda císařovny Marie Terezie a pruského krále Bedřicha II., věnovali Habsburkové knížectví na periférii větší pozornost. Následné rozdělení Slezska mělo pro českou (rakouskou) část neblahé důsledky, protože ochromilo přirozené hospodářské kontakty v regionu. Avšak díky výpadku slezské konkurence, připojení Haliče (tzv. Haličsko – vladiměřského království) k habsburské monarchii v roce 1772 a výstavbou císařské silnice z Hranic přes Nový Jičín a Místek do Haliče v letech 1775 – 1785 nastal i zde hospodářský růst.

Arcivévodkyně Marie Kristina, dcera Marie Terezie, přinesla roku 1765 (1766) Těšínské knížectví věnem svému manželovi knížeti Albertu Kazimíru, zvanému pak Sasko – Těšínský (1738 – 1822). Ten jako vlastník Těšínské komory, skládající se z bývalých piastovských majetků, docenil brzy její zemědělský a průmyslový potenciál, rozšířil ji o další pozemky kupované od šlechty a Těšínská komora se stala jedním z největších prosperujících hospodářství rakouské monarchie.

Také pruská vláda ve Slezsku, předtím i uherská Korvínova, je historiky příznivě hodnocena dle vzestupu civilizační úrovně v důsledku správních reforem (centralizace vlády, prosazení fungujícího správního systému veřejného a armádního) a tím zrychleného hospodářského růstu (pomalý rozvoj regionů oslabuje spolupráci se vzdálenějšími centry) a vzestupu kulturního života, zvláště v důležitých střediscích. Vývoj Pruska a Rakouska po roce 1742 ve směru zemí direktivně řízených státněbyrokratickým aparátem však v podstatě uzavřel etapu historických slezských knížectví jako správních celků, začala jejich asimilace v nadřazených systémech.

Roku 1782 bylo české Slezsko sloučeno s Moravou do země Morava – Slezsko se sídlem v Brně. Počátkem roku 1850 došlo k jejich oddělení a obnovení správní autonomie Slezska, která trvala do roku 1928. Pak byly obě země opět spojeny. V roce 1849 (1850) prohlásil zákon jako základ státu obce místo dosavadních feudálních panství, vrchnostenskou správu nahradila státní správa. Přestalo tím platit Zemské zřízení Těšínského knížectví, Opava se stala centrem Země slezské, Těšín krajským městem. Zemské zřízení Těšínského knížectví byl zákoník sepsaný kolem roku 1572 za těšínského knížete Václava III. Adama, stavy přijatý po jeho smrti, tiskem vyšel v roce 1592. Mimo jiné stanovoval jako úřední řeč češtinu, neboť ta na Těšínsku v 15. až 17. století převládala. Nejpozději k roku 1790 byla nahrazena němčinou, v těšínských úřadech se česky úřadovalo až do roku 1817.

Laši

Nejstarší zprávy o Laších máme z východních pramenů. Lachové byli nejspíše kmenem nebo skupinou polských kmenů, sídlících původně na střední Visle jižně od Mazovjanů. Letopis kyjevský pod toto pojmenování zahrnuje severní Slovany ležící na západ od Rusů, tedy Mazovjany, Polany, Pomořany a Lutice. Píše také, že kníže Vladimír dobyl v roce 981 Přemyšlů a jiných hradů na Laších. Byzantský historik z poloviny 12. století mluví o slovanských knížatech, z nichž jeden vládne nad Čechy, druhý nad Lechy. Jméno Lechitae se objevuje v polské kronice Kadłubka z přelomu 12. a 13. století. Rovněž starý ruský název pro Polsko Ljach, litevský Lenkas, maďarský Lengyen, perský a turecký Lechistan naznačují společný původ. Podle toho se usuzuje, že východní národy přišly do styku s jednotlivými kmeny Polanů takto nazvanými, a přestože se později tyto kmeny sjednotily v národ a vytvořily polský stát, jejich starý název jim zůstal. Západní prameny pojmenování Lach pro Poláky neznají, což se vysvětluje tím, že se setkaly až s polským státem. Tito raně středověcí Lachové nemají s Lachy na Těšínsku rodově nic společného. Jméno, alespoň podle zastánců následujícího výkladu, ano.

Ruské označení pro Poláky Ljach ve 14. až 16. století rozšířili valašští pastýři, skládající se ve značné míře z ukrajinských a rumunských obyvatel, když postupovali úbočími Karpat severozápadním směrem až po nejzazší místo výskytu tohoto názvu na Těšínsku a v přilehlé části Moravy: lidé z rovin nebo podhůří těchto hor byli pro ně souhrnně Laši. Platilo to jen severně od Karpat, na jižní slovenské straně nebyl používán. Před valašskou kolonizací se označení Lach na Těšínsku a na Moravě nevyskytovalo, písemně je zde doloženo teprve od 18. století.

Oslovení Lach, ale i Goral a další, bylo často používáno jako nadávka. „Łach a galgán! To je nejobyčejnější nadávka. Chachar, lajdak, chromská dušo atd. jsou až v pořadí druhém. Řekni, člověče, vesničanu, že je hloupý, řekni mu co chceš nepříjemného, jen prosím tě, nepřezvi ho łachem. Jeť to slovo tak hrozné, že se na to musí advokát vzít, i kdyby na to joch pole padl. Je to urážka tak strašná, jako když v Haliči nadají si „ty krajzráte, ty advokáte“, aneb v Horvatsku „ty frdekl“ (verdächtig).“ Napsal v roce 1886 František Sláma.

Ve druhé polovině 19. století doznal pojem Lach změn, neboť se při badatelských rozborech stalo rozlišovacím kritériem etnografických regionů především nářečí (v určování národností naopak tehdejší mateřský – obcovací jazyk nebývá směrodatný). Podle něj připadlo k Lašsku i Opavsko a severozápadní Těšínsko, kde ale obyvatelé tradičně nazývali svoji řeč moravštinou a sebe nepojmenovávali nijak, považovali se spíše za Valachy, název Laši dávali sousední vsi. Dnes se prostor Lachů, ev. českého Lašska, nejčastěji umísťuje severně od trasy Nový Jičín, Hukvaldy, Frýdek – Místek a Český Těšín. Jižně od ní jsou více Valaši. Od řeky Ostravice směrem na západ byl pozorován moravský charakter Lašska, směrem na východ slezský charakter Lašska. Pojem slezského Lašska lokalizovaného mezi Slezskou Ostravu, Karvinou, Orlovou a Bohumín je nejspíš nedorozuměním, opírá se o lidový oděv někdy sice nazývaný lašský (ale i orlovský), avšak mající řadu společných znaků s oděvem hornoslezským z okolí Ratiboře. Současní lachologové se ovšem snaží zvýraznit existenci Lachů v širším území - od Ratiboře na severu po Frenštát pod Radhoštěm na jihu.

V čase, kdy už mezi lidmi mizely poslední stopy lašského povědomí, došlo k jeho vyvolání umělým zásahem. Ponejvíce je to přičítáno důsledkům osvěty Joži Vochaly, jenž na začátku svého působení sledoval myšlenku českého slezanství, zahrnující mj. i propagaci Lašska a aktivity Slezského národopisného sdružení Sedlišťané. V době druhé světové války se ale výhradně přeorientoval na Lašsko. Vochalovy hypotézy o tom, že zdejší podkarpatskou oblast odedávna obývaly místní domorodé lašské kmeny, však plynuly spíše z momentálních snah podpořit české zájmy ve Slezsku v době okupace a pokládají se za mylné. Specifika slovanských obyvatel našich lašských území tedy mohla vzniknout buď samostatným kulturním vývojem, ale také díky dnes již neznámému a pokud neměl být domorodým tak „importovanému“ etnickému zdroji. Jen v dohadech už asi zůstane, který vliv při utváření charakteru Lachů převládal – zda předurčení (rod) či rozhodnutí (vývoj). Jejich osudy jsou v posledních letech opět oživovány zájmem etnografů.

Valaši

Jméno Valach se objevuje v Těšíně v roce 1494. Valašští kolonisté, tedy pastevci ovcí a koz, jsou v jižní hornaté části Těšínska doloženi od roku 1522, na hukvaldském panství od roku 1490. Přicházeli ze směru od Kysuc, Oravy (Slovensko) a Živěcka (Polsko). V 16. století se už jako Valaši označovali také domácí obyvatelé podhorských obcí, kteří přejali jejich salašnický způsob chovu dobytka a podléhali tzv. valašskému právu, které jim zabezpečovalo samosprávu. To zaniklo koncem 18. století.

Slovo Valach znamenalo totéž co Vlach čili Ital, protože pro své hospodářské nástroje a pomůcky používali latinské nebo italské názvy. Neznamená to, že Valaši pocházeli přímo z Itálie, spojitost zde byla spíše s některou římskou kolonií anebo se Sedmihradskem, jednou ze zemí Rakousko – Uherska, ležící severně od Jižních Karpat neboli Transylvánských Alp, dnes v Rumunsku. Jižně od tohoto pohoří je Valašská nížina, dříve také Valašsko. V 19. století název Valach na Těšínsku postupně zanikl se změnou vlastnických vztahů a způsobů hospodaření. Nošení valašského kroje přetrvalo déle než povědomí o příslušnosti k Valachům. Etnografická skupina Valaši nejsou historickým kmenem.

Gorali

Na karpatském území zároveň kolonizovaném Valachy se Gorali vyskytovali již v 17. století. Význam obou názvů se ve značné míře překrývá. Valach znamenal více, ale nejen, profesi, Goral byl synonymem pro obyvatele hor. Také označení Goral / Gorol se podle území a v čase měnil. Pro některé lidi z Ostravy začínali Gorali už od Těšína, kdežto na Jablunkovsku je odsouvali dál do horských obcí při polské a slovenské hranici.

Koncem 20. století převládl v severní části Karpat Goral nad zanikajícím názvem Valach, a to především díky obrodným snahám polských kulturních institucí a občanských spolků. U mladých již převažovalo jeho nové pojetí, často idealizující a spojené s aktivitami folklórních skupin. Starší generace vzpomínaly na hanlivý charakter tohoto pojmenování, obyvatelé horských vsí se jím většinou sami neoznačovali.

Moravci

Různorodost slezského obyvatelstva utkvěla v pojmech jako je moravectví, zpravidla umísťované na národnostní hranici česko – německou (Opavsko, Hlučínsko, Hlubčicko), wasserpoláctví na styku etnika polského a německého (Horní Slezsko), a šlonzáctví z polsko – českého pomezí (Těšínsko). Moravci patřili k slezskému slovanskému lidu hovořícímu vlastním dialektem po „našemu“ ponejvíce v Ratibořsku, na Opavsku, při hranicích s Moravou i v dalších oblastech s patrným českým kulturním vlivem. Byli ve všech rakouských a československých sčítáních lidu považováni za obyvatele národnosti české.

Po rozdělení Slezska na pruské a české (rakouské) v roce 1742 nastala v obou částech cílená germanizace, čeština a polština se stáhly do kostelů a na venkov. V 19. století tento tlak polevil, příznivější podmínky pro rozvoj slovanského školství vznikly v pruském Slezsku za vlády Bedřicha IV. Viléma, vládnoucího od roku 1840, v Rakousku bylo možné na gymnáziích vyučovat česky od školního roku 1848 / 1849.

V roce 1886 František Sláma napsal: „Mnoho se slovanský Slezák nestaral, jak ho jmenují, nevšímal si křivd, kteréž se na něm páchaly. Myslil, že to tak musí býti; pracoval, poslouchal a platil jako vzorný občan. Těžký byl proto boj, jaký buditelé národa ve Slezsku vedli proti vládě, zněmčilému měšťanstvu a proti nevšímavosti lidu. Nedobojován ještě. Slezsko v národním ohledu vždy ještě jest popelkou, ale lid počíná již poznávati, že má právo žádat, aby jeho národnosti bylo šetřeno, a v mladším pokolení objevují se již jiskry zápalu za věc národní.“

Pro hospodářský boj se nakonec podařilo národnostní rozdíly zmobilizovat. K vytvoření slezského národního povědomí při tom však nedošlo: přirozená historická metropole Vratislav byla v té době německá, ale ani dříve v ní žádný celoslezský panovnický dvůr nesídlil, a slezština jako kodifikovaný jazyk neexistovala. Následnictví slezského obyvatelstva, žijícího v tehdejším česko – polském jazykovém meziprostoru, rozhodujícím dílem postupně získala polská strana. Jedním z českých dějepisných stereotypů bývá následující výklad záměrného popolštění Moravců včasnější a promyšlenější polskou národní agitací.

Dělení slezského slovanského lidu na národnostní sféru českou a polskou začalo po revolucích probíhajících v roce 1848 / 1849. Počáteční společná obrana před germanizací se na sklonku 19. století změnila v přímý zápas mezi zastánci české a polské národní orientace, a to hlavně na Těšínsku a v levém Poodří. Češi se přitom omezovali na obranu, kdežto Poláci, podporovaní silným přistěhovalectvím z Haliče a jejím intelektuálním a národním centrem v Krakově, byli v ofenzivě, podle starších českých autorů doslova živlem útočným. Na samotný slezský lid a jeho svébytnost se přitom zapomnělo, či spíše jeho vlastní národní problematika byla vědomě odsunuta na slepou kolej.

Polské umělecké i vědecké kruhy byly podněcovány, aby svou činností přispěly k získání Slezska ne už pro původní neurčitou a národně nevyhraněnou věc domácího slovanského lidu, nýbrž s jasným a přesným cílem: dobýt Slezska jako země polské. V takovém duchu vyrostla generace, pro níž už byl problém Slezska problémem polským. Polská historiografie tento postoj / záměr uplatňuje dodnes. V českém Slezsku se vždy spíše naříkalo na nezájem českých kulturních středisek (a „slezského“ intelektuálního centra v Praze), než aby se někdo bránil proti čechizaci. Jeden postesk z roku 1909 praví: „Jistou dobu se v Čechách myslilo, a někde snad dosud myslí, že slezští Češi jsou lotři, kteří Poláky kulturně znásilňují jako němečtí šoveni naše krajany na severu Čech. Právě nyní provádějí politické úřady v českých obcích smíšeného území systematické spisování polských dětí, které má být základem k zřizování polských škol. O české děti v obcích ovládaných Poláky vláda se nestará. Je charakteristické, že Poláci dostali povolení své střední školy dříve než Češi, ačkoli podali žádost později. (Poláci mají vliv!)“

Joža Vochala uvádí tento příklad ze Sedlišť přibližně z roku 1920: „Při označování své zemské slezské příslušnosti se obyvatelé Sedlišť pojmenovávali Slezany: ,Jsme Slezané, nikoliv Slezáci‘, což byl výraz poloposměšný, stejně jako Ślonzáci (představující silnou identifikaci nejen s regionem ale také s nářečím a němectvím). Přesto se Šlonzák ujímal stále více i místo zanikajícího názvu Moravec, a tak především staří Sedlišťané tím důsledněji trvali na označení Moravec, moravský jazyk, jak se tradičně vyskytovalo na celém Těšínsku, ale též na Hlučínsku, Opavsku, a dokonce velmi hojně v Pruském Slezsku.“

Výklady slezských dějin z pohledu Česka, Německa a Polska vykazují mnohé rozdíly. Některé novější české a polské studie přehodnocují teze o vyhraněné germanizační politice státu a ostatních orgánů ve Slezsku vůči českému a polskému obyvatelstvu, jež bylo nuceno pod existenčním a politickým tlakem k renegátství. Docházejí k závěru (vycházejí z předpokladu), že skutečnost byla mnohdy složitější. Také motivy jednotlivců byly různé, například vlastníkům dolů Rothschildům, Gutmanům, Larišům, Vlčkům nemuselo jít ani tolik o germanizování jako o ovládnutí obecních výborů, které určovaly přirážky, atp. I oni byli nuceni...

Vasrpoláci

Podobně jako Šlonzák či Moravec, představuje Vasrpolák spíše národnost. Označuje lid v Horním Slezsku, původně především na Opolsku a Ratibořsku, a v malé míře na Moravě, v jehož kultuře a později v národnostním cítění se mísily vlivy polské a německé, méně české. Původ názvu není jasný. S výrazem Wasserpolowie se setkáváme v průběhu 17. století, zobecněl v 18. století. Dobový výklad jej vztahuje na voraře, plavící se po Odře: Wasserpolaci – Poláci plující po vodě. Jiné vysvětlení vychází z latiny. Hornoslezané byli někdy považováni za potomky germánských Kvádů a církevní prameny označovaly moravský dialekt z moravsko – slezského pomezí jako idioma quadicum, tedy kvádštinu. Zkomolením quadico – polonica (kvádská polština), užívaného v 18. století pro hornoslezské nářečí, pak mohlo vzniknout aquatico – polonica, německy wasser – polonisch.

Nejvýraznějším znakem Vasrpoláků byl jejich slezský dialekt s množstvím německých slov. Lze je popsat jako etnolingvistickou skupinu tíhnoucí spíš ke Slezsku než k Moravě. Od 19. století začalo nabývat slovo Wasserpolak hanlivého zabarvení, wasserpolština byla zesměšňována a označována za hatmatilku. V důsledku rychlého postupu civilizace se ve starých slezských nářečích objevovalo mnoho německých výrazů. Lidé si ale kromě slov, pro něž ještě neměli ekvivalenty, přebírali z cizího jazyka i běžná slova.

Jazykovou odlišnost slezské lidové řeči vystihl v roce 1819 polský školní rada Benda: „Lid, o němž mluvím, náleží německému mocnáři, podroben je německým zákonům, avšak nezná ani svých pánů ani jazyka jejich zákonů. Straní se státních úředníků, kteří velice málo anebo vůbec nemají naň vliv, řídí lid jedině hrůzou, nikoliv láskou a důvěrou. Lid nemá nic společného kromě jména s vlastními Poláky, nemluví jazykem polským, nýbrž jakousi míchaninou česko – moravsko – polsko – německou. Toto skutečné neštěstí se dá odstranit, jestli bude tento jazyk co možná nejrychleji vyhuben vyučováním mládeže po německu.“

Nebylo výjimkou, že rodiče, navzdory svému národnostnímu postoji, posílali svoje děti do různých škol s odlišným vyučovacím jazykem. Zvláště patrné to bylo u početnějších rodin, kdy jednotliví sourozenci chodili každý do jiné školy – české, německé nebo polské. Zánikem specifických znaků etnografických oblastí obvykle zesílil vztah k tomu kterému národu a jeho jazyku anebo k správnímu celku (ev. naopak).

Šlonzáci

Rok 1848 znamenal v podstatě konec rakouského slezanství jako regionotvorného faktoru, neboť i když se Slezsko stalo v roce 1849 (1850) opět samostatnou korunní zemí, jejíž práva mohla být omezena jen celostátní rakouskou ústavou, obyvatelé tohoto území, se začali považovat za Čechy, Němce nebo Poláky. Přesto někteří, zvláště na Těšínsku, neakceptovali tyto novoty a nadále se považovali za Slezany (obecně) či za Šlonzáky (s větší proněmeckou orientací). Byli to hlavně etničtí Poláci, kteří uznávali civilizační přednosti Němců a odmítali tzv. velkopolskou agitaci. Prohlašovaná vazba k regionu z nich činila možná nejvlastnější nositele slezského národního vědomí, vystupovali za nedělitelnost regionu. Slezští Češi, Němci a Poláci jim dávali najevo, že je nepovažují za plnohodnotné partnery. Slované viděli v šlonzáckém hnutí německý Drang nach Osten. Zastánci „autentického“ slezanství se stávaly víceméně okrajové vrstvy obyvatelstva, jimiž manipulovali ve svůj prospěch někteří němečtí a čeští politikové. Rozdílná pojetí slezanství se nakonec vyhrotila do nesmiřitelných protikladů a územních požadavků.

Pojmenování Ślonzák (Ślązak, Ślązok) šířilo po první světové válce především v polské části Těšínska separatistické hnutí Koždoňovců – členů Slezské lidové strany (od roku 1908) a Svazu Slezanů (1909), v Těšíně založených učitelem Josefem Koždoněm (Leszna Górna 1873 – 1949 Opava), který svůj program formuloval v prvním poslaneckém projevu ve Slezském zemském sněmu v roce 1910. V letech 1923 – 1938 byl starostou Českého Těšína a postupně zastával protičeskoslovenskou až v podstatě fašistickou politiku. Během příprav plebiscitu na Těšínsku v roce 1920 se Koždoňovci postavili za Československou republiku. Výhled na lepší spojení se sudetskými Němci na to zřejmě neměl rozhodující vliv.

Jejich politický proud se opíral o spolupráci s německými luteránskými evangelickými sbory, jež měly národnostně tolerantní správu (snad i v důsledku hnutí „deutschfreundlich“ z konce 19. století) a umožňovaly používat v kostele češtinu. Právě tato náboženská orientace ale nakonec neočekávaně posílila německé pozice na Těšínsku, protože v době nacistické okupace byli všichni členové německých evangelických sborů (a tzv. eigensprachige Kulturdeutsche) zařazeni do některé ze tří skupin volkslisty mezi německé obyvatelstvo s vojenskou povinností.

Na Těšínsku se od druhé poloviny 19. století užívalo především pojmenování Vasrpolok a Šlonzok. Mezi Vasrpolok – Šlonzok – Lach docházelo k záměnám. V posledních desetiletích 20. století se obyvatelé zejména horské části Těšínska sami hlásili k názvu Šlonzok. Dnešní zastánci šlonzáctví (politického) spojují své představy s budoucností Evropy jako Evropy regionů. Jen jejich rozsah zůstává nejasný, nehledě na správní uspořádání. Regionálním dějinám zatím není přisuzován větší význam než dějinám národních států, jejichž role v ekonomicky nepříznivých dobách naopak spíš vzrůstá. Přeshraniční euroregion Těšínské Slezsko, vzniklý v roce 1998 jako dobrovolné sdružení měst a obcí, nedosahuje rozlohy historického Těšínska, tzv. Těšínského Slezska. Kromě toho se na místním kulturně – turistickém trhu objevují další produkty / vize jako například malá vlast Země Těšínská – v Polsku, tedy určená pro Poláky – a jiné alternativy většinou téhož.

Češi - Němci - Poláci

aneb dědictví jazyka – národa – státu

Slezané ve svých územích se pojí již s Velkou Moravou a přemyslovskými Čechami v jejich začátcích. Moravu v 6. století osídlily slovanské kmeny Moravanů, neboli Vinidů, poprvé zmiňovaných roku 822, a také Holasiců (Golensiců, uváděných na konci 9. století tzv. Geografem bavorským) s Moravany snad totožnými. Území Holasiců se předpokládá na Opavsku a Hlubčicku, možná sahající až k Ratiboři, Pštině a Těšínu. Jejich přítomností je někdy zdůvodňováno uchování slovanského rázu těchto oblastí v pozdější době. Těšínsko bylo též v dosahu Opolanů, do západní části Opavska (na Osoblažsko) je možné umísťovat kmen, označený Geografem bavorským jako Lupiglaa.

Velko / Moravané jako politické etnikum zanikli po nájezdech Maďarů roku 906 spolu se svým státem Velkou Moravou. Jejich identita vázaná nezbytně na stát nepřežila a moravanství se pak znovu utvářelo v rámci přemyslovského státu. Nikdy už však nedospělo ke skutečné národní identitě. Podle některých autorů lze moderní odkaz Velké Moravy Mojmírovců (830 – 906) spatřovat v použití modelu pozdně antického (karlovského, franského) úřednického (ev. občanského) státu. Tento systém se začal rozpadat teprve ve 12. – 13. století, když se začala vytvářet privilegovaná pozemková šlechta.

Pojmenování Přemyslovec bychom v dobových středověkých pramenech nenalezli, je výtvorem obrozenecké historiografie 19. století. První známý Přemyslovec Bořivoj / Goriwej vládl v letech 867 – 888/889 ve středočeském území, které v té době bylo ještě součástí Velké Moravy. Po roce 894 se Čechy od Velké Moravy odtrhly. Území Moravy pak připojil k českému státu kníže Oldřich roku 1019 (ev. i dříve Boleslav I. roku 955, 965). K definitivní integraci se sjednocenými Čechami došlo v roce 1055, když kníže Břetislav ustavil poměr Čech a Moravy v (dobře fungujícím) institutu v tzv. dědičných údělech. Od konce 13. století se na Moravě začaly vytvářet zemské stavovské orgány. První Moravský zemský sněm v Brně proběhl patrně roku 1174. Mechanismy výkonu moci, pokud jsou v různých obdobích známy, byly v 15. a 16. století v Čechách a na Moravě oproti Slezsku odlišné.

První vrchol češství nastal na dvorech přemyslovských knížat a králů (889 – 1306). Dědičný královský titul jako lepší předpoklad vnitřního upevnění státu získal Přemysl I. Otakar v roce 1198 od římského krále Filipa Švábského, roku 1204 jej uznal papež Inocenc III. Německý živel tehdy spoluvytvářel českou kulturu. Obdobně u Lucemburků (1310 – 1437). Také Piastovec Měšek Těšínský, vládnoucí v letech 1290 – 1316, a jeho syn Kazimír (1316 – 1358) užívali řadu let před připojením k českému státu úřední řeč němčinu. Vztah národního vědomí a jazyka je předmětem mnoha teorií.

V době Velkomoravské se zárodky češtiny a polštiny od sebe nelišily dnešními znaky, ty vznikly během 9. – 10. století s rozvojem českého přemyslovského a polského piastovského státu, jež si začaly podřizovat dialekty svým rozdílným pravidlům. Jazykovou a národní orientaci Slezanů potom ovlivnilo několik mezníků: kladský mír po sérii česko – polských válek uzavřený roku 1137 Soběslavem I. a Boleslavem III. Křivoústým, po němž nastala orientace části Slezska na sever od řeky Pštiny na polský národní jazyk, zatímco jižní část se jazykově přiblížila Moravě; od 13. století probíhající německá středověká kolonizace; připojení slezských knížectví ke Koruně české roku 1335; zesílená germanizace v pobělohorském období po roce 1620; rozdělení Slezska na část pruskou a rakouskou (českou) v roce 1742; rok 1848; léta 1918 až 1920; rok 1938; rok 1945.

V nejstarších psaných dějinách Čech a Polska nenacházíme žádné stopy společného slovanského vědomí. Jedním z prvních zřetelných vyjádření koncepce slovanské jednoty je manifest snad Přemysla II. Otakara z roku 1278, který se obrací k Polákům a hovoří o příbuzenství mezi Čechy a Poláky. Do českých kronik si výklady o prvotní slovanské jednotě našly cestu v polovině 14. století. V první polovině 15. století začaly cíleně sloužit jako politický argument.

Čechy, Polsko a zčásti Uhry už vznikaly jako národní státy. Přemyslovský kníže se nenazýval knížetem Čech – dux Boemiae, nýbrž „Čechů“ – dux Boemorum. Tito „Čechové“ přitom nebyli etnickým, ale sociálně – politickým společenstvím (národem) svobodných mužů, z něhož vynikali starší a urozenější „Čechové“. Hlubší národní vědomí do konce 12. století není pozorováno. Obrat nastal v průběhu 13. a počátkem 14. století, kdy se již v Čechách prosadila plně rozvinutá koncepce vlastních dějin jako společných osudů jazykové pospolitosti. Českou zvláštností, k níž neznáme obdobu, v Evropě jen vzdáleně např. v Irsku, bylo na sklonku 13. století zdůvodňování šlechtických mocenských nároků „historickou“ argumentací, při níž podstatná úloha připadala jazyku. Poprvé tento fenomén uvádí Dalimilova kronika.

V roce 1311 například vyvolalo mezi králem a (některými) českými pány napětí, když Jan Lucemburský začal obsazovat dvorské úřady svými rádci, kteří s ním přišli do Čech. Správcem království se stal Petr z Aspeltu, Jindřicha z Lipé nahradil ve funkci podkomořího říšský hrabě Waltr z Castellu. Bylo to v rozporu se zásadou magny charty – inauguračního dekretu z prosince 1310. V roce 1315 byli cizinci z nejvyšších úřadů odvoláni a vlády se ujali předáci české šlechty. V odnárodňování lidových vrstev středověk neviděl nebezpečí.

Od 13. století, tedy ve Slezsku ještě za polské nadvlády, začalo rozvoj slovanského obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska výrazně ovlivňovat zakládání měst německými kolonisty. Iniciátorem tzv. vnější kolonizace (německého přistěhovalectví) v Čechách byl Václav I. (1230 – 1253). Tato politika měla zvýšit počet poddaných a jejich pracovní úroveň, čili zlepšit výnosy. Panovníkovi také umožňovala získat větší vliv vůči šlechtě, která měla mezi sebou území již víceméně rozdělené. Germanizace se pak šířila z městských středisek a německými ministeriály – královskými či panskými služebníky u jednotlivých knížecích dvorů, odměňovanými za služby dědičnými statky ev. povýšením mezi „urozené“. Kolonizace proběhla minimálně ve třech vlnách v období od 13. do 15. století (další nastaly v 17. století s rozvojem rudného dolování a po třicetileté válce). Germánské obyvatelstvo, které žilo na území Slezska do roku 1945, bylo tohoto původu.

Kromě Němců přicházeli do Slezska Češi a Lužičtí Srbové. Též olomoucký biskup budoval rozsáhlou síť podřízených manství, základ pozdějších tzv. moravských enkláv ve Slezsku – 43 vesnic roztroušených na Opavsku, Krnovsku a zejména na Osoblažsku, které patřily Moravě, byly ale obklopeny úplně slezským územím. První náznak zvláštního městského práva známe z let 1174 – 1178, kdy kníže Soběslav II. udělil tzv. práva pražským Němcům. Měla platit pro Němce bydlící v pražském podhradí a také pro všechny, kteří se mezi nimi usadili a chtěli žít „podle jejich práva“. Obsahovalo například zásadu osobní svobody a dvojí systém trestů, peněžní a fyzické.

Vznikající města se i v západní Evropě současníkům zpočátku jevila jako cizorodý prvek narušující společenský soulad. V českých zemích k tomu navíc přistupovaly problémy s jazykovou odlišností měšťanů a jejich venkovského zázemí. Ve městech Němci obvykle netvořili většinu, podrželi si ale mocenský vrch, zatímco původní slovanské obyvatelstvo nemělo plné právo. Během 14. století tyto konflikty narůstaly. V protiněmecké zášti překonal Dalimilovu kroniku pamflet z roku 1380 – 1393, jenž dokládá vyhrocenou povahu jazykových střetů uvnitř měst Království českého. „Nacionální“ rétorika tehdy nevycházela z měšťanského tábora ale z řad šlechty, protože města rychle získávala značný politický a vojenský význam a začala šlechtě ekonomicky konkurovat. Jestliže se v 15. století objevovaly i konflikty národnostního rázu, byly to případy zvláštní, spojené více s jinými motivy. Proces „nacionalizace“ venkova se pravděpodobně prosadil až v 19. století.

Ve 14. – 17. století se udržel slovanský charakter Horního Slezska na rozdíl od Slezska Dolního, které zůstalo německým i za české nadvlády, takže ani jeho připojení k braniborsko – pruskému státu (později německému) v roce 1742 nevyvolalo u jeho obyvatel větší odpor. Do Slezska husité mocně nepronikli a sama Vratislav je příkladem toho, jak zarputile se jim slezská města dovedla bránit, a tím ovšem ochránit svou německou převahu. V Čechách vývoj dospěl jen k jazykově německým pásmům a ostrovům, zatímco na území Dolního Slezska vznikly tzv. nové německé kmeny – deutsche Neustämme.

1848

Kromě etnické a národní identity se někdy sledují také pocity regionální identity, postoje k území – k dějům či očekáváním s ním spojeným. Před rokem 1848 byla většina obyvatel českého Slezska bez jednoznačné národní nebo regionální identity (s roztroušenou identitou). Osadníci žili ve specifických místních společenstvích, jejichž existenční základnou bylo zemědělství, které s sebou neslo vztah jen k nejužšímu okolí, příliš těsný a ztěží převoditelný na jinou, politicky aktuálnější územní jednotku. Tyto samostatné komunity měly vlastní kulturu více nebo méně se lišící od jednoho mikroregionu k druhému, v horách dokonce od jedné vesnice ke druhé. Nevyvstávala větší potřeba vzájemné komunikace, místní kultury nespojovalo v dnešním slova smyslu vědomí sounáležitosti s vyšší (nad)regionální nebo (nad)národní kulturou. Kromě obchodu byly neporovnatelné, nepodílely se na civilizačním vzestupu.

Později docházelo k podržení dvou, extrémně tří národních identit, počítaje židovskou, pochopitelně s menší intenzitou. Takto nevyhraněné a kombinované skupiny měly potíže s určením své příslušnosti ve sčítáních lidu, což přinášelo překvapivé početní výsledky u jednotlivých národností. Nakonec byly neujasněnosti odstraněny a zvýrazněny styčné plochy mezi státními kulturami.

Do roku 1848 se bojovalo spíš o vlasteneckou příslušnost k určité zemi, panovníkovi či šlechtě, po roce 1848 a vývoji „národních“ států ve jménu novodobých národů. V roce 1867 vznikla Rakousko – Uherská monarchie, v roce 1871 se německé státy sjednotily do Německé říše. Počátkem 19. století Němci zformulovali myšlenku, že národ je tvořen kulturou v národním jazyce. Rozdělení do 36 malých států na území dnešního Německa a rozptýlení po polovině Evropy byli – cítili se být – spojeni jen jazykem a kulturou, na nich proto založili svou národnost. Čeští obrozenci toto zakotvení národní identity v jazyce a „síle ducha“ od nich převzali. Poměrně nejsilnější moderní národní uvědomění měli ve Slezsku Němci, nejméně byli na nástup konstituční éry připraveni od svých národních center Češi.

Ve střední Evropě je jazykový národ považován za národ vůbec, Francouzi anebo Britové takové potíže s vlastním vymezením údajně neměli. Ale provázely-li vymezování „národa“ na jazykových či pochybných etnických dominantách konflikty s děsivými následky, potom ani vymezování národa jako kategorie „občanské“ nebylo prosté negativních jevů. Prosazování „občanského“ národa uherského znamenalo devastaci slovenských a vůbec slovanských národních ambicí, „jednota“ francouzského národa se utvářela rozrušením staré a vyspělé etnicity bretonské a její redukcí ve folklorní arabesku, podobně nesnášenlivě „anglicky“ se prosazovala národnost „britská“ atd. Již podstata vymezování je negativní – vůči „těm druhým“, kteří zpravidla neuznají výsledek bez boje. V důsledku toho nejsou vždy historická a etnografická hlediska v souladu mezi sebou, ani s aktuálním stavem. Národ má právo na sebeurčení, je to jediný prostředek ke vzniku státu. „Chybí“ jen jednotná definice národa (víc bruntal.net).

Vztahy národů českého, německého a polského byly od 19. století více odrazem konfliktů než spolupráce, protože přínos pro jedny začal být ztrátou pro druhé. Prosazování češství, němectví nebo polskosti se už neměřilo pokrokovostí (myšlenek, politických a jiných idejí, rámců pro konkrétní formy života – institucemi, strukturami a dlouhodobými trendy všeho druhu), nýbrž momentálním ziskem. Na Těšínsku se přitom proces utváření národního vědomí často zaměňoval s vědomím jazykové příslušnosti. V přechodném česko – polském prostředí, kde obě skupiny mluvily převážně jedním dialektem „po našemu“, to znesnadňovalo hledání vlastního českého či polského národnostního výrazu. Ale také naopak: český a polský národnostní výraz znesnadňoval zachování jednotného slezského dialektu. Na Opavsku byla situace přehlednější, nenacházelo se zde obyvatelstvo, které by se považovalo za Poláky.

Pokud lze říct, že v minulosti usilovali o slezskou půdu nejvytrvaleji Čechové a jejich panovníci, v polovině 19. století tomu bylo jinak. Mezi občanskou revolucí 1848 / 1849 a první světovou válkou probíhal zápas o politická a jazyková práva neboli proces národního probouzení čili formování moderní občanské společnosti. Vnějšími projevy byl rostoucí význam místních občanských samospráv a spolkového života. V roce 1870 fungovalo ve Slezsku 179 spolků nejrůznějšího zaměření od spořitelních a záloženských přes osvětově – vzdělávací až po spolky politické, a to zejména v Opavě ale i na venkově a intenzivněji v oblastech s německou majoritou, kde také politické spolky přerůstaly dříve v politické strany.

Čeští buditelé tehdy viděli hrozivé nebezpečí jen v germanizaci Těšínska (s polonizací neměli zkušenosti) a vítali zde dokonce posílení slovanského živlu ze strany Polska. Praha a její vůdčí osobnosti – jedni z prvních národních politiků Palacký a Šafařík – příliš podléhali myšlence slovanské vzájemnosti, takže rok 1848 zastihl Čechy na Těšínsku politicky nesjednocené. Teprve důsledky této slovanské politiky ukázaly, k jakému omylu došlo. Ani ta menší část Slezska, která u českých zemí v roce 1742 zůstala, nebyla po roce 1918 uhájena celá. Roku 1920 se zmenšila o část Těšínska, následně polského. Přibyl jižní díl Ratibořska, tj. Hlučínsko získané od Německa.

Poláci se zásluhou těšínského rodáka, mladého bohoslovce Pavła Stalmacha (1824 – 1891), posíleni Štůrovou (slovenskou) jazykovou odlukou, záhy oprostili od slovanské politiky a hlásili se k polství, které záměrně a účinně od roku 1848 propagovali na poli politickém a hospodářském v týdeníku Tygodnik Cieszyński, roku 1851 nahrazeném Gwiazdkou Cieszyńska. Na Slovanském sjezdu v Praze roku 1848, jehož se z Těšínska zúčastnili jen polští Slezané, Opavsko zastoupeno nebylo, také Stalmach prosadil, že Slezané byli vřazeni do sekce polsko – rusínské. Čechové, ba sám Palacký, na to přistoupili ovládáni více mlhavou myšlenkou Kollárova slovanství než střízlivým Karlem Havlíčkem, jehož heslem bylo, že jsme napřed Češi a potom Slované. Se zřetelem na přátelství s Poláky bylo tehdy od jednání o slezské otázce upuštěno. Úředně rozpuštěný sjezd neměl bezprostředního pokračování.

Posílilo to další vývoj polské politiky na Těšínsku ve prospěch polského Těšínska a jeho připojení k sousední Haliči, při tzv. prvním a třetím dělení Polska v roce 1772 a 1795 Rakousko – Uherskem získané korunní zemi s hlavním městem Lvovem (a Krakovem). Halič měla zvláštní postavení, jež si Češi nikdy nevydobyli, a Poláky už nezajímalo nic jiného než velký polský stát. Češi přitom stále tkvěli v tradičních opozičních postojích třetího nejpočetnějšího národa v monarchii, někteří poslanci vystupovali prorakousky ještě v lednu 1917, T.G. Masaryk do roku 1914 (s předpokladem, že se vyřeší / změní česko – německý vztah). Němci, obávající se rostoucího slovanského uvědomění, vnášeli rozkol mezi Čechy a Poláky podporováním slezského krajového separatismu.

V této tísni přišel roku 1860 pád Bachova absolutistického režimu (1851 – 1859) a svoboda tisku a slova podle poměrně liberálního tiskového zákona z roku 1862 (platného v podstatě do roku 1918). Pod prvním dojmem obnovy parlamentarismu germanizace ve Slezsku poněkud polevila. Zemský sněm v Opavě, jehož hejtmanem byl tehdy Johann hrabě Larisch, uznal jazykovou rovnoprávnost. Na německých gymnáziích v Opavě i Těšíně byla zaváděna čeština jako povinný předmět pro Slovany, obecné školství se vracelo do českých rukou. Do roku 1872 úřední statistiky znaly jen německé a tzv. slovanské školy.

Rodák z Háje u Opavy Antonín Vašek, 31letý profesor německého gymnázia v Opavě, počal roku 1861 vydávat první český časopis ve Slezsku Opavský besedník (do roku 1865). Zahájil tím nové období slezské politiky, která v následujících desetiletích doháněla, co bylo v první polovině 19. století na poli národním, hospodářském a kulturním zanedbáno. Další vzpruhou pro češtinu na Opavsku bylo založení vzdělávacího a vydavatelského střediska Matice Opavská v roce 1877. Věstník Matice Opavské, vycházející od roku 1878, od roku 1892 pravidelně, byl dlouho jediným českým kulturním a vědeckým časopisem v rakouském Slezsku. Základní význam mělo také otevření českého gymnázia v Opavě roku 1883. Je možné říct, že na sklonku 19. století byl český živel na Opavsku konsolidován i hospodářsky zajištěn, opíraje se o český zemědělský venkov, drobné řemeslníky a uvědomělou inteligenci ve městech, která stála v čele boje za práva slezského lidu.

Nikoliv na Těšínsku. Poláci měli ve druhé polovině 19. století na své straně noviny a kněze, tedy velkou část uvědomovací propagandy. Jinými slovy: v době, kdy škola a kostel znamenaly vše, nebo alespoň mnoho, rozhodovala drobná kulturní práce. Navíc po rakouském dualismu z roku 1867 (vzniku Rakousko – Uherska a opětovné ostré vládní germanizace) Češi často ustupovali, aby zachovali slovanský ráz kraje. Pražští politici chtěli na říšském sněmu vyjít s Poláky po dobrém a zastávali heslo: Co je české, zůstane českým, co je polské, zůstane polským. Český nezájem o dění ve Slezsku však podivně kontrastoval s uvědomělou politickou prací Poláků, podporovaných haličskými i poznaňskými národními a kulturními středisky. Národnostní pozice Poláků byly upevňovány polskými přistěhovalci, přicházejícími do industrializovaného Těšínska za prací. V letech 1880 – 1910 to bylo téměř 70 000 osob z přelidněných a hospodářsky zaostalých oblastí Haliče. Poprvé s nimi ve větším počtu přicházeli Židé.

Přesto i česká kulturní pozice na Těšínsku sílila. Roku 1882 byl v Těšíně založen český literární a zábavní klub Snaha (původní „Slovanská čtenárna“ v Těšíně se změnila na polskou), v roce 1894 vyšly první českojazyčné noviny na Těšínsku Noviny těšínské (do roku 1919). Pořádaly se zájezdy do Prahy, divadelní vlaky, návštěvy výstav Jubilejní zemské (1891) a Národopisné českoslovanské (1895). Slezané byli v Praze vřele vítáni. Mnoho pro posílení české věci na Těšínsku vykonalo od roku 1896 pravidelné vydávání Kalendáře Slezského a založení Matice osvěty lidové pro knížectví Těšínské roku 1898 (spolu s Opavskou zrušeny po roce 1948, obnoveny 1990). Začátkem 20. století již byla česká politika a české národní hnutí na Těšínsku předmětem ostrých výpadů z polské strany, nejvýrazněji na konferenci polských novinářů v Zakopaném v roce 1902.

Důležitost polské otázky na Těšínsku však český národ stále nechápal. A právě do této problematiky promluvil jasně a mužně Petr Bezruč, který ukázal na národní nebezpečí, hrozící z polské strany. Jeho hlas byl slyšen slabě. Praha v něm viděla literární kuriozitu, pro myšlenkový dosah jeho básní neměla porozumění. Podle zakladatelů pražského spolku Slezan, založeného v roce 1906, byl zájem o slezské věci národní v Praze roven nule a komunikace mezi pražskými činovníky a osobnostmi s vlivem přímo ve Slezsku vázla. Do té doby se česky smýšlející slezští rodáci působící v Praze navzájem příliš neznali. Ale i po čtyřech letech práce Slezanu se česká veřejnost na spolek dívala jen jako na jedno z asi dvaceti v Praze působících krajanských sdružení (Halič, Horácko, Ilirija, Jizeran, Krakonoš, Sázavan, Úhlava...), z nichž snad nejvíce vstoupil do povědomí spolek Radhošť.

Roku 1910 mělo Království české (Čechy) 6,769 mil. obyvatel, Markrabství moravské 2,622 mil. obyvatel, Vévodství slezské 0,757 mil. obyvatel, Království haličsko – vladiměřské 8,025 mil. obyvatel.

Ze 49,425 mil. obyvatel monarchie v roce 1905 se hlásilo k používání němčiny 23,3%, maďarštiny 19,6%, češtiny 12,6%, srbštiny a chorvatštiny dohromady 10,5%, polštiny 9,7% a dalších. Státní úředníci a Židé nejčastěji uváděli v každodenním životě němčinu.

Národnostní složení v rakouském Slezsku podle obcovací řeči při sčítání z roku 1910: 180 348 Čechů (24,33 %), 325 523 Němců včetně Židů (43,90%) a 235 224 Poláků (31,71%). Různé interpretace sčítání národností jsou dodnes předmětem sporů.

1918

Po ukončení první světové války v listopadu 1918 a rozdělení rakousko – uherské monarchie (jež měla být od 16. října 1918 federalizována) připadla oblast Těšínského knížectví v roce 1920 Československu a Polsku. Dlouhá desetiletí poté ovlivňovaly poměry na Těšínsku vztah obou států, většinou negativně. Do sporu o Těšínsko (1918 – 1920) zasáhlo i československé vojsko. Od 23. do 30. ledna 1919 obsadilo většinu jeho území po město Skočov na řece Visle (3. února 1919 se stáhlo na demarkační čáru určenou v Paříži), aby znemožnilo konání voleb do polského sejmu, vypsaných v roce 1918 první polskou vládou ve Varšavě i na polské části Těšínska. Takový výkon státní svrchovanosti polská vláda totiž podle provizorní místní úmluvy z téhož roku na sporném území neměla. Řešení se očekávalo od plebiscitu, který se připravoval, nakonec však nekonal. Situace se oběma stranám začala vymykat z rukou, spěla k místní občanské válce. V roce 1920 vyhlásila Mezidohodová plebiscitní komise na Těšínsku výjimečný stav.

Hranici pak stanovila rada velvyslanců dohodových mocností v roce 1920 v belgických lázních Spa v arbitrážním řízení navrženém Polskem, nepředpokládaně tedy vyplynula z řešení mezistátních konfliktů po první světové válce (Polsko válčilo s Ruskem). Rozhodnutí zohlednilo také ekonomické dopady řešení pro ČSR. V ČSR s průběhem hranice nesouhlasily jen skupiny zastávající historickoprávní radikalismus (radikální nacionalismus). V Polsku, které očekávalo větší územní zisk, byl výsledek ostře odsouzen jako „nové dělení Polska“. (Potom zvláště v letech 1934, kdy byl uzavřen polsko – německý pakt o neagresi, až 1938 se polská armáda organizačně podílela na útočných akcích různých skupin na území ČSR se záměrem prosadit připojení tzv. Zaolzí – českého území ležícího z pozice Polska za hraniční řekou Olzou – k Polsku. Dělo se tak souběžně, ne-li koordinovaně, s německými aktivitami pro připojení Sudetenlandu k Říši.)

Z území historického Těšínska připadlo Československu 56%, Češi získali 1 280 km² (soudní okresy bohumínský, ostravský a frýdecký – o fryštátský, těšínský a jablunkovský se museli podělit), Poláci 1 002 km². V české části bylo 290 tisíců obyvatel (39% Čechů, 12% Němců, 48% Poláků), v Polské části 139 tisíců obyvatel (podle Dějin zemí Koruny české v datech). Hranicí se stala zhruba řeka Olza, Čechy později přejmenovaná na Olši, z okrajové čtvrti Těšína, ponechané Česku, vznikl Český Těšín. Největší míře samostatnosti se těšil polský díl Slezska, jeho samosprávný orgán měl dokonce pravomoc schválit či odmítnout uplatnění části polské centrální legislativy. Po první světové válce Polsko získalo v roce 1922 na základě plebiscitu část Horního Slezska, zbytek Slezska mu připadl po druhé světové válce v roce 1945. Celé Československé Slezsko bylo o 698 km² menší než předchozí české – rakouské Slezsko. Abstraktní celistvost území, odvozovaná od šlechtické držby, podle nového klíče neobstála. Staré klíče ovšem, alespoň pro někoho, nezanikly.

České Slezsko – po vzniku Československa v roce 1920 Země Slezská (s připojeným Hlučínskem a bez části Těšínska odstoupeného ve prospěch Polska) – se administrativně členilo na 11 politických okresů (okresní hejtmanství od roku 1922 přejmenována na okresní politické správy): Frývaldov (od roku 1947 Jeseník), Bruntál, Krnov, Opava – město (statutární město), Opava – venkov, Bílovec, Hlučín, Fryštát, Frýdek – město (statutární město), Frýdek – venkov a Český Těšín. V roce 1927 město Frýdek ztratilo postavení statutárního města a politické okresy Frýdek – město a Frýdek – venkov byly sloučeny do politického okresu Frýdek.

Nejsložitější národnostní problémy ve Slezsku přetrvávaly jednoznačně v Československu. Například na Hlučínsku čili v jižním Ratibořsku (od roku 1817), které dříve patřilo k olomoucké diecézi a pruskému Slezsku, si jeho převážně česky hovořící obyvatelé, považující se za tzv. Moravce (a přezdívaní Prajzáci; na rakousko – uherském břehu řeky Opavy byli Císařáci), připojení k Československu většinou nepřáli. Německo postoupilo Hlučínsko Československu po první světové válce na základě mírové smlouvy z Versailles v roce 1920, mělo rozlohu 285 (316) km² a 78 (48) tisíců obyvatel, z toho 40 tisíců Čechů. Navazující Hlubčicko a Ratibořsko se 13,5 tisíci Čechy tehdy zůstalo v Německu a po druhé světové válce na nátlak Sovětského svazu připadly – Polsku. Také Kladsko, i přes příslušnost k pražské diecézi od konce 11. století a českému státu před pruským záborem, zůstalo po druhé světové válce v Polsku.

Československé liberální zákonodárství, po první světové válce oproti mnoha jiným zemím, včetně Polska, menšinám nesrovnatelně příznivější, v podstatě zaručovalo zachování problematického stavu a přirozeného vývoje národnostní struktury v zemi. Krátké období první republiky však přes její výrazně demokratický charakter nestačilo národnostní konflikty utlumit. Neměla dostatek zdrojů hlavně finančních, ale ani společenských, aby mohla demokratický stát patřičně dotovat. Počátkem 30. let se k tomu připojila hluboká ekonomická krize a od roku 1934 zátěž rychle stoupajícími vojenskými výdaji.

Obavy ze separatismu národnostních menšin byly patrné ve vnitřním správním uspořádání: vytvoření Země moravskoslezské – od roku 1928 do roku 1948 – se zemským hlavním městem Brnem v podstatě znamenalo konec slezské autonomie v Československu, Slezsko jako samostatná správní jednotka zanikla. Opava a Těšín pozvolna ztrácely význam nadregionálních kulturních center, tuto funkci převzala Ostrava. Zrušení Země Slezské v rozporu s dřívějšími ujištěními z plebiscitního období (Tusara, Masaryka a jiných) vyvolalo ve Slezsku všeobecný nesouhlas. Na Těšínsku vedle Koždoňovců nejostřeji proti sloučení „průmyslového Slezska s agrární a klerikální Moravou“ protestovali komunisté. Ti ale od roku 1928 v čele s novým vůdcem Gottwaldem vystupovali výhradně proti vládě a státu, o Češích hovořili jako o vykořisťovatelích všech ostatních národů, které mají právo na odtržení od Československa atp.

Změny v období druhé světové války: 29. září 1938 byla mnichovskou konferencí většina českého Slezska připojena k nacistickému Německu – Hlučínsko přímo k Říši jako část Provincie Horní Slezsko, bývalý Opavský kraj se stal součástí Říšské župy Gau Sudetenland (Sudety). Území politických okresů Fryštát, Český Těšín a část okresů Frýdek a Moravská Ostrava (tedy Slezskou Ostravu) od října 1938 obsadilo na 11 měsíců Polsko. (Po jeho přepadení 1. září 1939 se i toto území dostalo do nacistického Německa, bylo začleněno do říšské provincie Slezsko, od konce roku 1940 Horní Slezsko.) Zbývající části, přibližně v rozsahu politického okresu Frýdek a Moravská Ostrava, byly připojeny k Moravě a tzv. druhé Česko – Slovenské republice (takto nazvané 19./22. listopadu 1938). Spolu s ní po okupaci z 15. března 1939 začleněny do Protektorátu Čechy a Morava.

Z československého Těšínska, zabraného v roce 1938 Polskem, odešlo nebo bylo násilně vysídleno na 30 tisíců Čechů a kolem 5 tisíců Němců. Další odsuny, ohlašované na pozdější dobu, už neproběhly. Bylo zde ale zlikvidováno české školství, německé značně omezeno. České organizace a spolky byly bez výjimek rozpuštěny. Polské záznamy lakonicky dodávají, že Češi, kteří (ještě i potom) žili v polském Těšíně a nepodlehli polonizaci, po druhé světové válce z Polska sami odešli.

V roce 1945 se československo – polský spor o hranice na Těšínsku, dále na Oravě a ve Spiši, znovu rozhořel. Československá vláda projednávala územní nároky na Kladsko, Ratibořsko a Hlubčicko, bývalá německá území, která SSSR postoupil do polské správy, Kladsko jako kompenzaci za část země Polskem odstoupené Sovětskému svazu (náhrada za Podkarpatskou Rus se nenašla...). Důvodem měl být velký počet českého obyvatelstva v těchto oblastech. Nejvýrazněji se o věc zasazovali a maximální požadavky kladli tentokrát komunisté, bez úspěchu. Vyvolaná vlna odporu u nových osídlenců tam naopak způsobila, že slezští Moravci hromadně utíkali do českého Slezska anebo byli násilně transportováni do centrálního Polska a Bavorska. V Ratiboři vyhrotilo situaci jeho obsazení čs. vojenskými jednotkami 13. 6. 1945, vojenskému konfliktu zabránila Rudá armáda. Teprve po důrazném diplomatickém zásahu Moskvy byla v roce 1947 podepsána smlouva o přátelství a vzájemné pomoci mezi ČSR a Polskem, která řešila i otázky některých národnostních práv polské menšiny. V Česku tak dodnes působí polské základní a střední školství, polskou menšinu v ČR zastupuje Kongres Poláků, sdružující asi 20 polských organizací.

Přestože Stalin v roce 1947 trval na zachování předmnichovských hranic, Poláci si vymínili jejich maximální napřímení a zkrácení. Došlo k tomu v roce 1958 na základě Smlouvy mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytýčení státních hranic. Hranice se zkrátila o 80 km, na 85 místech se pozemky československých majitelů ocitly na polském území a naopak, polské pozemky v Československu. Slezska se dotklo 43 změn. Byla dodržována zásada vzájemné směny, takže k územním ztrátám nedošlo... Vzápětí ale Polsko spočetlo, že narovnání proběhlo nespravedlivě, Poláci přišli oproti Čechoslovákům o 369 hektarů. Po roce 1989 byla proto rozepře obnovena, v roce 1992 se řešila na půdě OSN. V roce 2005 Polsko požádalo Českou republiku o kompenzace. Dnešní státní hranice s Polskem v podstatě odpovídá hranici z roku 1742 mezi pruským královstvím a habsburskou monarchií, s výjimkou Hlučínska ztraceného po roce 1742 v dalších válkách a v roce 1920 rozděleného Těšínska.

V roce 1949 zákon o krajském zřízení vytvořil místo tří zemských národních výborů devatenáct krajských národních výborů a 364 okresů. Dosavadní země Čechy a země Moravskoslezská ze státoprávního hlediska přestaly existovat. O české Slezsko se podělil Ostravský a Olomoucký kraj. Od roku 1960 bylo opět celé české Slezsko součástí Severomoravského kraje (po roce 1990 tyto kraje zrušeny) a ani v roce 1993 ustavené České republice nevznikl samostatný Slezský kraj – a moravanství je prohlašováno buď za mrtvé, anebo je předmětem obav ze separatismu. Od roku 2000 je české Slezsko znovu rozděleno mezi Ostravský (od roku 2001 Moravskoslezský) a Olomoucký kraj, jemuž připadl převážně slezský bývalý okres Jeseník. Okresy zrušeny koncem roku 2002. V Moravskoslezském kraji zaujímá historické Slezsko zhruba 80% rozlohy. Vyšší územní samosprávné celky (kraje) nemají charakter státní, jsou jen správními jednotkami. Moravskoslezský kraj vytváří vyšší statistickou jednotku Evropské unie NUTS 2 – Region soudržnosti Moravskoslezsko.

V současnosti Slezsko jako administrativní jednotka fakticky neexistuje ani v Polsku. Pro polskou část euroregionu Těšínské Slezsko nejsou k dispozici potřebná data k bližšímu rozlišení tamní národnostní skladby, což je údajně důsledkem polských statistických zvyklostí. Jen z běžných argumentací se dovídáme, že Poláci jako majoritní národ v něm vytvářejí (bezmála programovou) národnostní homogenitu. Mnozí občané polského Těšínska se teritoriálně přiklánějí k pomyslné polsko – slezské národnosti.

Sčítání lidu z roku 2001 u nás zaznamenalo pouze čtvrtinu zastánců regionálních identit jako národnosti moravské a slezské oproti roku 1991 (44 400 osob slezské). Také tendence deklarovat příslušnost k oblasti nebo městu, např. Laši, Valaši, Prajzáci či Ostravané, je kolísavá. Kategorie starousedlík – přistěhovalec má stálou platnost. Svou případnou česko – slezskou příslušnost vztahují čeští obyvatelé Českotěšínska většinou ke všem českým slezským regionům, česko – polští obyvatelé Českotěšínska obvykle jen k historickému Těšínskému knížectví, které (území kterého) nezřídka mýticky prezentují jako „jediné a odjakživa polské“. Ale objevují se zde i jiné vzory skupinově sdílené paměti a zapomínání, jež si jednotlivci navíc v každodenním životě přizpůsobují svým potřebám, tedy vlastnímu rozpoznávání / vytváření hodnot – hranic.

Po našemu

Místním běžně mluveným jazykem bylo a je slezské nářečí, označované též jako laština, šlonské nářečí, slezskomoravské slezské nářečí apod. Podle dnešního stavu a měřítka jej lze dále dělit na subdialekty: těšínský včetně jablunkovského – západotěšínský, východolašský; ostravský – středolašský; opavský včetně hlučínského – západolašský; jižní – moravský, frenštátský a snad i jiné. (Malý slovník z oblasti Domaslavic)

Následující výběr populárně – jazykově – politických postřehů pochází z knihy Františka Slámy Vlastenecké putování po Slezsku, obrazy národopisné, historické a kulturní z rakouského i pruského Slezska, která byla vydána roku 1886. Úryvky s uvedeným pramenem jsou na těchto stránkách oproti originálům upraveny.

Na prusko – rakouské hranici pohlédneme na sloup černožlutý s orlem rakouským, přejdeme most přes řeku Opavu a pohlédneme zde na jiný sloup, s orlem pruským. Pod jedním jak pod druhým je nápis Celní cesta a nápisy tyto charakterizují jaksi vnitřní politiku obou států. Pruský orel má nápis jen německý, rakouský orel má nápis též český, ovšem pod německým.

Kdež jsou doby, kdy stavové Knížectví opolského a ratibořského, znajíce potřeby lidu, vydali v roce 1573 zřízení zemské: „Před soudem česky neb tomu jazyku srozumitelnou řečí a nejináč od všech cizích i domácích mluveno a pře vedeny býti mají. I nálezové českým jazykem činěni, vypovídáni a psáni pod pečetí zemskou vycházeti, stranám vydáváni a do knih zapisováni býti mají. Pakli by kdo jakés spravedlnosti, listy, grundfesty aneb svědomí dokazovati chtěl před soudem zemským jiným a ne českým jazykem, ten sobě na česko hodnověrným osobám přeložiti dáti má, a českým jazykem spravedlivosti své předložiti má tak dobře cizozemec jako obyvatel.“

Slovanský jazyk vypuzen z úřadů, školy poněmčeny, ba i v kostelích opanoval výlučně jazyk německý a polské bohoslužby omezují se dnes v Opoli pouze na chrám sv. Vojtěcha. V hostincích neuslyšíš slova neněmeckého, nápisy na obchodech a ulicích jen německé a každý měšťák opolský hluboce je o tom přesvědčen, že Opole je město čistě německé. Avšak zajděme jen ráno na trh a hned zapomeneme na strojený ten ráz německý. Sem přijdou dámy opolské se svými služkami nakupovat a Opole je jak vyměněno. Slova německého neslyšeti. Bohudík je tu lid venkovský, který, kdyby po staletí do něho němčinu vtloukali, přece zůstane věren mluvě od praotců zděděné! Dítě naučí se ve škole po několika letech německy, avšak přijdouc do dědiny k rodičům, zapomíná čemu se bylo naučilo a odchovává potom své dítky zas „po našemu“.

Vesnický lid neumí a nedovede se přetvařovati po celý svůj život jako člověk vzdělaností nasáklý. Lid vesnický cítí se blažen, může-li mezi svými přirozeně, bez přetvářky, podle svých zvyků a obyčejů žíti. Ani svého kroje nezřekl se dosud Slezák a lpí na něm houževnatě, i kdyby ve městě páni dvacetkrát do roka změnili módu. A jakž mohl by odříci se svých zvyků a obyčejů, které jsou srostly s jeho řečí! Páni ve městě například za drahé peníze lahůdek a znamenitých vín si popřejou, ale tak pěknou svatbu přece vystrojiti nedovedou jako opolský vesničan.

Zvláštní jsou ale poměry jazykové v některých obcích, kde v kostele káže se polsky a ve škole vyučuje se česky. Duchovenstvo katolické, podřízené biskupu vratislavskému, nadchnuto je duchem polským a snaží se tedy přivésti polštinu k vítězství, někdy i s odporem obyvatelstva zvyklého češtině. Tak například v Petřvaldě kněz v kostele káže polsky, však ve škole, která je česká, vyučuje náboženství v češtině. V Rychvaldě naproti tomu škola jest polská, však v kostele po přání obyvatelstva káže se česky. V Orlové zachovávají benediktini, podřízení klášteru broumovskému, v chrámě a obyvatelstvo katolické ve škole jazyk český. V evangelickém kostele i v soukromé škole evangelické v téže obci panuje opět polština. Z obce Volovec katolíci chodí do Domaslovic na kázání česká, však evangelíci do Dolních Bludovic na kázání polská.

Při poměrech takových nenaučí se ovšem obyvatelstvo ani dobře česky ani polsky, nýbrž setrvává při svém nářečí a není divu, že na otázku jakou řečí mluví, Slezák vždy ještě odpovídá, že „po našemu“. Nepřirozené tyto poměry nemohou navždy potrvati a konečně musí docíliti se jakési jednoty mezi jazykem užívaným ve škole a v církvi. Převrat takový děje se pozvolna a jest tedy vysvětlitelno, že polští národovci na zdlouhavý ten vývoj jaksi netrpělivě pohlížejí a že by jaksi jednou ranou rádi zbavili se nepřirozených těchto poměrů.

Slovanský lid slezský nadávají Němci pohrdlivě Waserpoláky a řeč, kterou tito Waserpoláci mluví, vykřičují za hatlaninu, za smíšeninu češtiny, polštiny a němčiny. Odvozují z toho nepříliš logicky, poněvadž lid nemluví ani čistě polsky ani česky, že musí tu panovati – němčina. A přece každou chvíli mohou se na Těšínsku přesvědčiti, že lid slovanský, nechť mluví nářečím víc přibližně polským neb moravským, dobře rozumí jak Čechovi tak Polákovi, však Němcům že nerozumí zhola ničeho.

Co se týká německých slov, jichž se tu užívá, tedy slyšte: Máme-li my v Čechách a na Slovensku pána rychtáře neb rychtára, má zas Slezák svého vojta [fojta] neb burmistra (něm. vogt, bürgermeister). Na jarmark Slezák chodí jako Čech. Předvolán-li Slezák k soudu, nemůže říci po česku, že dostal předvolání, ani polsky, že dostal vezvanie, ale Slezák řekne spravedlivě, že dostal šteluňk a nelže. Bývajíť ty šteluňky i nyní po zavedení rovnoprávnosti německé, neboť písaři se ve školách těšínských nenaučili ani polsky ani česky psáti a nyní kvůli výnosnému úřadu – platí se jim 15, 20, nejvíce 30 zlatých měsíčně – učiti se už slovansky nechtějí, škole odrostše.

Nelže tedy Slezák, nazývá-li soudní výměry bešajdy a berní úřad štajrant, neboť berní úředníci neberou po našemu málo ale mnoho a napíšou potom kvituňk. Poněvadž nechce si vesničan ostatní pojmenování úředních listin německých pamatovati, tedy nazývá odevzdací listinu, kupní smlouvu a smlouvy vůbec krátce: kup. Polským koštům nechtějí mnozí Slezané rozuměti, ačkoliv českým útratám rozumějí, ale neradi jich platí. Lancuch je řetěz, krajzrát je rada zemského soudu, soud není becirk, ale sond, ačkoliv Slezák též soudce oslovuje slavné právo, cesársky úřonde, cesářsky panočku.

Všeho všudy několik výrazů německých, kterým Slezák navykl, poněvadž sem přišly s německými úřady a německým zřízením vůbec – a proto má být nářečí slovanské, jakýmž mluví Slezané, hatlaninou? Jaká pak je medle tato řeč, kterou mluví Slezáci pruští: Hau di kobyla, že by besr ciongła (udeř kobylu, aby lépe táhla). To ovšem není hatlanina.

V Domaslovicích jedeme právě vedle úhledné jednopatrové budovy. Zalichotí nám na ní český nápis Národní škola, ale v brzce poznáváme, že tu správná čeština neučinila dosud velkých pokroků. Na hostinci čteme totiž nápis: Hospoda pod damfšifem. Je to bezpochyby vtip na rybníček, blízko hostince ležící, který má tak málo vody, že neunese ani malou loďku, tím méně parník, ba že nepostačuje ani mnohým těm kachnám, které v něm chtějí se vykoupat.

Hora Prašivka má jméno z dob pohanských. Tehdy prý pohané vyháněli lidi prašivé do hor a lesů na Prašivku, kdež stávali se obětí vlků a dravé zvěře. Z hor Prašivka a Godula prýští se řeka Stonavka, která se pokládá jaksi za hranici území jazyka polského a českého. Avšak před i za Stonavkou, v celém Těšínsku rozléhají se zvuky písní českých a lid polský pěje oblíbené národní písně české ve svém nářečí.

Vypravuje mi sedlák z Dolních Bludovic: „Přišli sme do gospody a řondili sme“ (mluvili jsme). „A jak jste mluvili?“ „No dobře řondili sme, nic zlego.“ „Ale v jakém jazyku jste řondili?“ naléhám na sedláka. „No tak po našemu.“

Po našemu, tak nazývá lid slovanský na Těšínsku svou řeč a vyhýbá se tak přesnějšímu vyznačení, zda mluví česky či polsky. Mladší pokolení vychované již v nových školách poví nám už, který z bratrských těchto jazyků za svůj uznává. Pokolení starší nechce obyčejně se přiznati rozhodně k žádnému z těchto jazykův a nazývá svou řeč vždy ještě „po našemu“. Proto nedám sedlákovi pokoje a chci od něho vynutit, aby se přiznal. Dolní Bludovice leží v těšínském okresu poblíž okresu frýdeckého, kterýž je český. V Bludovicích Dolních je škola polská, v Horních Bludovicích okresu frýdeckého česká. Naléhám tedy na sedláka.

„Po našemu není žádná řeč, buďto mluvíte polsky neb moravsky.“ Lid zde totiž nazývá češtinu moravštinou. „Mně to jedno, ja rozuměm všicko dobře.“ „Ne co rozumíte, ale co mluvíte,“ tážu se dále a blíže ještě objasňuji mu otázku. „Toť polsky – ale moravsky tež, to u nas všicko jedno,“ odbývá mne sedlák. Nevěříte ani, jakého to dá namáhání, než tak zvědavý člověk jako já něčeho se doví!

Jindy zas: Přítel můj je Polák z Haliče a mluvíme s jiným polským Slezanem, přítel polsky, já česky. Konečně se sedláka tážu: „Mluvím já po našemu?“ „Toť,“ odpovídá sedlák a shovívavě se usmívá. „Já přece nemluvím po našemu tak jako vy,“ namítám a dodávám: „Jak teda mluvím?“ „Panoček muvjom polsky,“ odpovídá sedlák. „A jak mluvím já?“ táže se Slezáka přítel můj, Polák z Haliče. „Panoček muvjom moravsky.“ Polák i já spráskli jsme rukama, jak nás bratr Slezák převrátil vrub na vrub. Tak je Slezák lepším Slovanem než my všichni „uvědomělí“. Nečiní rozdílu mezi Poláky a Čechy, jemu mluvíme všichni „po našemu“ – slovansky, a o rozdíly nechce se Slezan mnoho starati.

dál...

Minulost ukrytá v názvech – Domaslavice – Soběšovice – Poluciní – Literární obraz Těšínska – Soběšovská pohádka

Úvod – Obsah