Poluciní

*************

dál...

Těšínsko

V Těšínském vévodství náležely do knížecího vlastnictví hrady (na dnešním území Česka): na Slezské Ostravě, ve Frýdku a Fryštátu. Počet šlechtických tvrzí zde byl nižší než na Opavsku, ve středověku ležely například v Dobré, Dolních Bludovicích, Dolní Suché, Dolních Tošanovicích, Chotěbuzi, Ropici, Šenově, na Šumbarku, na místech později budovaných zámků i v dalších vsích. Zmenšováním přímé územní kompetence knížat odpojováním některých panství od podřízenosti knížeti se ve Slezsku vytvořily dvě skupiny panství. Jednak to byla svobodná stavovská panství – status maior a pak nižší stavovská panství – status minor nebo reunitus. Lišily se poněkud svým postavením, ale pro obě bylo společné vyčlenění z pravomoci údělných knížat a podřízení přímo celoslezským orgánům ve Vratislavi, tj. ve správních a finančních záležitostech vrchnímu královskému úřadu a v soudních záležitostech hlavnímu slezskému soudnímu tribunálu, zvanému vrchní knížecí právo. Před rokem 1742 se vyvinula tato zvláštní stavovská panství, vesměs náležející do druhé skupiny: v Opavském knížectví Bruntál a Německá Lutyně, v Krnovském Město Albrechtice, v Těšínském Frýdek, Fryštát, Ráj a Rychvald, v Opolsko – Ratibořském Bohumín.

Protože Těšínské knížectví tvořilo mnohem méně vsí, než kolik zde žilo drobných šlechtických rodů, bylo běžné, že se ve stejné době na jednom místě tísnily statky i několika různých šlechtických rodin. Odtud plyne přemíra přívlastků Horní, Prostřední a Dolní. Tyto okolnosti a také nedostatek pramenů mnohdy znemožňují spolehlivě určit posloupnost v držení jednotlivých dílů. V polovině 17. století mělo Těšínsko kromě komorního panství ještě 7 nižších stavovských panství (status minor) a 75 drobných šlechtických statků. Jisté specifikum knížectví spočívalo také v tom, že zde nebyl takřka vůbec zastoupen církevní majetek.

Před třicetiletou válkou (1618 – 1648) bylo nejrozsáhlejším panstvím těšínského vévodství komorní panství s 26 vesnicemi a 782 usedlostmi. Dominikánský klášter v Těšíně vlastnil čtyři vesnice se 64 usedlostmi, skočovské panství mělo devět vsí s 335 usedlostmi. Největší část země ale držely rytířské rody. Velikosti těchto 75 panství drobné těšínské šlechty se pohybovaly od šesti vsí až po polovinu vesnice s pěti usedlostmi.

Největším městem byl Těšín, který v berním soupisu z roku 1619 vykazoval vedle 153 měšťanů také 26 domkařů, 33 nájemníků, 2 učitele, 2 duchovní, zvoníka a 2 šlechtice. Těšínské komorní panství mělo v roce 1717 celkem 45 vesnic a 1208 osedlých, z nichž bylo 264 sedláků a fojtů, 80 půlsedláků, 348 zahradníků, 17 půlzahradníků, 421 domkařů s polnostmi, 78 domkařů bez polí, 3584 dospělých a nedospělých dětí, 737 sirotků, 499 komorníků, 284 žebráků, 61 poddaných bylo na cizí půdě a evidováno bylo rovněž 484 zběhlých poddaných. Veškerá panství a města musela odevzdávat daňová přiznání a byla podrobena berním vizitacím, jež měly stanovovat výši daní.

Sčítání lidu v roce 1869 zaznamenalo na Těšínsku 137 733 obyvatel, což jej zařazovalo k nejhustěji obydleným krajům českých zemí, v roce 1900 po vlně přistěhovalectví ponejvíce z Haliče již 330 628 obyvatel (podle Nástinu dějin Těšínska). V rakouském Slezsku měl výhradně český charakter pouze okres Frýdek se 75% – 90% obyvatel s českou obcovací řečí, jinde byli Češi oproti Němcům nebo Polákům v menšině. Na moravsko – slezském pomezí v období habsburské monarchie Češi k dominantním národnostem nepatřili ani tam, kde tvořili početní většinu. Velmi málo jich totiž náleželo k tzv. horním vrstvám – k podnikatelům, členům místních samospráv, ke státním úředníkům, k církevním hodnostářům anebo vysokým důstojníkům. V letech 1880 (první rakouské sčítání lidu) až 1910 se při sčítáních sledovala obcovací řeč, která se ale v rozlišování národností nepokládá vždy za určující.

Dolní Tošanovice

Tošanovice jsou poprvé uváděny v roce 1305 v soupisu desátků vratislavského biskupství. V roce 1316 se psal Vincenc z Tošanovic a je tedy pravděpodobné, že zde již tehdy stála tvrz. Určitě však existovala za Tluků z Tošanovic, kteří tady seděli od roku 1445 až do poloviny 18. století – mezitím se vystřídali s více vlastníky. Na dvě části byly Tošanovice rozděleny v roce 1602. V roce 1798 koupil Dolní Tošanovice od Karla Křídlovského z Křídlovic Jan Mattencloit, podplukovník císařské armády a majitel několika sousedních obcí, který dal počátkem 19. století na místě gotické tvrze postavit jednoduchý empírový zámek jako venkovské sídlo pro svou ženu Antonii, rozenou baronku Spensovou z Bodenu, a jejich sedm dětí.

Erb rodu Mattencloit.....

V roce 1825 prodali bratři Mattencloitové celý majetek manželům Edvardu a Luise Laminetovým z Arztheimu a v témže roce se stal vlastníkem zámku kníže Jiří Konstantin Czartoryský, jehož ženou byla Marie Johana Čermáková, sestra známého malíře z období realismu Jaroslava Čermáka. Toto nekonvenční manželství umožnilo litevskému magnátovi poznat prostředí české opozice v rakouském parlamentu. V roce 1877 prodal tošanovské panství svým dobrým známým, hraběti Zdeňkovi z Aichelburku a jeho manželce Matyldě, rozené Schindlerové, pocházející z měšťanské rodiny. Dále se majitelé statku rychle střídali, až se v roce 1910 stal vlastníkem MUDr. Vítězslav Chlumský, jenž zámek koupil od Ulenieckých z Bochně v Haliči. Od té doby je majetkem potomků rodiny Chlumských. Rekonstrukcí v roce 1933 získal zámek současnou podobu.

Dolní Bludovice

Dříve samostatná obec, dnes městská část Havířova. Zakladatelem Bludovic byl nejspíše šlechtic Blud z Jičína z okruhu prvního těšínského vévody Měška. Z roku 1335 pochází záznam o existenci farního kostela sv. Markéty, jenž byl umístěn v prostoru pozdějších Dolních Bludovic. Obec Bludovice byla založena mezi léty 1315 – 1335, protože se v roce 1305 ještě neuvádí. Stála zde také tvrz, po níž se v roce 1425 psal Mikuláš z Bludovic. Vladykové z Bludovic drželi statek do roku 1543, potom jej získali Kladerubští ze Svrčova (nějakou část Dolních Bludovic drželi již roku 1532) a od roku 1571 Bludovští z Kornic, za nichž byla ves rozdělena na dva samostatné statky Horní a Dolní Bludovice, Prostřední Bludovice byly součástí Horních Bludovic.

Od roku 1587 drželi statek Dolní Bludovice Marklovští z Žebráče. Tito pravděpodobně přebudovali gotickou tvrz na renesanční zámek. Později se držitelé statku rychle střídali, byli tu například od roku 1670 Jiří Vilém z Kojkovic, v roce 1686 je uváděn Jindřich Kyselovský z Kyselova a roku 1688 Ferdinand Beess z Chrostiny. Od roku 1710 tu znovu sídlili Marklovští z Žebráče, kteří dali zámek přestavět do barokní podoby. Dnes je již bez vnější výzdoby, má obdélníkový půdorys s valbovou střechou a uvnitř neobvykle širokou na sloupy sklenutou vstupní síň. Doplňuje ho komplex hospodářských stavení.

Erb rodu Marklovských....

V roce 1781 koupil Dolní Bludovice a Datyni zasloužilý polní maršál císařského generálního štábu Jan Tobiáš svob. pán Seeger z Dürrnbergu, který byl v roce 1767 povýšen Marií Terezií do baronského stavu. V 19. století byly Dolní Bludovice spojeny s Prostředními Bludovicemi. Roku 1908 dolnobludovský statek koupila Rakouská báňská a hutní společnost (1905 – 1946 akciová společnost vídeňské banky Österreichische Boden–Credit–Anstalt / Rakouského pozemkového úvěrního ústavu), v roce 1945 byl velkostatek se zámkem zestátněn. Dnes je opět v soukromých rukou.

Prostřední Bludovice

Statek a ves Prostřední Bludovice (od roku 1959 součást obce Horní Bludovice) vznikly v roce 1711, kdy majitel dílu Horních Bludovic Rudolf Pelhřim z Třánkovic prodal jejich část Kašparu Marklovskému z Žebráče. Po jeho smrti byl statek prodán v roce 1740 Karvinským z Karviné. Asi za nich byl někdy v letech 1740 – 1772 ve vsi postaven menší barokní zámek. Další majitel Karel Gusnar z Komorna jej dal před rokem 1797 přebudovat do podoby známé ve 20. století. Poté statek se zámkem rychle střídaly majitele, v roce 1848 jej koupil Gustav Kašpárek (původně Kasperlik) z Teschenfeldu, od jeho syna v roce 1908 Rakouská báňská a hutní společnost. V padesátých letech 20. století v něm bylo umístěno Jednotné zemědělské družstvo, byl zbourán na konci 20. století.

Erb rodu Gusnarů.......

Slezská Ostrava

Oblast Ostravska byla ve starověku osídlena sporadicky, ale odpradávna tudy procházely mnohé stezky a obchodní cesty. Tzv. jantarovou cestou byl dopravován jantar od Baltského moře k Jaderskému moři, solnou se dostávala sůl z Haliče a Polska do západní Evropy a třetí je nazývána měděná, ta vedla ve středověku z Uher (Slovenska) bohatých na rudy Jablunkovským průsmykem a Těšínskem do povodí Odry. Hrad v Ostravě měl střežit důležitou obchodní cestu z Opavy přes Ostravu do Těšína a dále do Krakova.

Dnešní Slezská Ostrava byla úředně pojmenována Slezskou v roce 1919, předtím to byla od 15. století Polská Ostrava a ještě dříve Slovanská Ostrava, latinsky Sclavo Ostravia od roku 1380. O Slovanské Ostravě se poprvé píše v roce 1229 v listině papeže Řehoře IX., potvrzující desátky týneckému klášteru. Po polovině 13. století postavila opolská knížata na soutoku řek Ostravice a Luciny hrad, jež tvořila palácová dvoupodlažní stavba obklopená hradbami. Vstup zajišťovala obranná věž. V dochovaných pramenech se poprvé připomíná nepřímou písemnou zmínkou z roku 1297, kdy se zde sešli moravští a těšínští šlechtici v čele s těšínským knížetem Měškem a olomouckým biskupem Dětřichem z Hradce, aby projednali spory, které vznikaly tím, že hraniční řeka Ostravice v důsledku častých záplav měnila své řečiště. Přímo je hrad poprvé jmenován v roce 1327, když těšínský kníže Kazimír přijal těšínské léno od českého krále Jana Lucemburského. Od tohoto roku náleželo Těšínské knížectví k českému státu a slezskoostravský hrad ztratil svou funkci pohraničního hradu. Ostravice pak byla jen hranicí mezi panstvími olomouckého biskupa a těšínského knížete, tedy mezi Moravou a Slezskem.

Léno, též manství, lat. feudum nebo feodum, znamenalo za dob lenního zřízení cizí věc, obyčejně pozemky – včetně poddaných, ale i úřady, ke kterým držiteli (vasallus, man) náleželo podle lenního práva rozsáhlé právo osobního, později i dědického užívání.

Těšínský kníže Přemysl vyměnil ostravský hrad v roce 1380 s Arnoštem z Tvorkova za dědičné fojtství v Těšíně, od těch dob byl trvale sídlem majitelů slezskoostravského panství. Roku 1428 a 1430 se zmocnili Moravské a Polské Ostravy na krátkou dobu husité. Po Tvorkovských se stal asi roku 1444 držitelem obou Ostrav a celého hukvaldského panství bývalý hejtman husitského sirotčího vojska Jan Čapek ze Sán a v roce 1453 Jan Talafús, který je dal do zástavy Janu Tršickému z Dolopaz. Ten předal celé slezskoostravské panství s hradem opět těšínskému knížeti Přemyslu II. a ten je v roce 1476 prodal Václavu Hřivnáči z Heraltic.

V roce 1508 panství získal český šlechtický rod Sedlnických z Choltic. V letech 1534 – 1548 Sedlničtí přebudovali hrad na renesanční zámek. Rozšířili opevnění a postupně zvětšili palácovou část, postavili zámeckou kapli a rytířský sál. Jedním ze stavitelů byl mistr Matys, patrně Vlach – Ital. Zámek měl velký hospodářský dvůr. Za Sedlnických, kteří zastávali nejvyšší funkce ve správě Těšínského knížectví, například Jiří Sedlnický byl jeho maršálkem, byl zámek často místem důležitých porad. Roku 1590 se zde konal zemský sněm pánů a rytířů Těšínského knížectví, aby vypracovali deklaraci k návrhu Zemského zřízení, zákoníku těšínského knížete Václava III. Adama z roku 1573.

Po třicetileté válce (1618 – 1648, po vyplenění Dány roku 1626 a Švédy v letech 1642 – 1649) již zámek nedosáhl svého někdejšího lesku. Sedlničtí z Choltic drželi Slezskou Ostravu do roku 1710. Další majitel hrabě Jindřich Vilém Wilczek z Dobré Zemice a Hlučína, který koupil panství v roce 1714 (v držení tohoto rodu zůstalo do roku 1945), ani jeho nástupci, sídlící v Kreuzensteinu u Vídně, se až do poloviny 19. století o obnovu zámku nestarali.

Stará šlechtická rodina Vlčků, nositelů erbu Kozel, původem z Ratibořska či Kozelska, přijala svůj přídomek pánů z Dobré Zemice od obce Dobrá u Frýdku – Místku (v roce 1305 zmiňována jako Dobroczemicza), která jim patřila od 15. století. Usazeni zde byli již před rokem 1400. V roce 1500 získali Vlčkové baronský titul s přídomkem Frei – und Pannerherrn von Guttenland und Hultschin čili svobodný pán a baron z Dobré Zemice a Hlučína. V roce 1573 byla Dobrá připojena k frýdeckému panství nižšího stavovského řádu a od té doby sdílela jeho historii. V roce 1594 ji drželi ještě Vlčkové, po nich byli pány na Dobré šlechtičtí majitelé Frýdku.

Erb rodu Vlčků............

V roce 1804 byl zámek na Slezské Ostravě téměř pustý, v roce 1843 vypadal jako zřícenina. Před rokem 1848 byl zbořen rytířský sál, 1872 vyhořelo levé křídlo. Po požáru nechal budovy opravit Hanuš Wilczek, vlastník též několika prosperujících dolů, a ubytoval v nich své úředníky. Práce byly ukončeny na přelomu 19. a 20. století. V sedmdesátých letech 19. století dal Wilczek souhlas k těžbě bohatých uhelných slojí pod zámkem, prováděné dopravní a těžařskou společností Severní dráha Ferdinandova. V roce 1895 byly zjištěny trhliny ve zdivu, ve dvacátých letech 20. století již v důsledku poddolování hrozila sesutím jihozápadní část zámku. Do počátku šedesátých let 20. století, kdy se v této části města dolování zastavilo, klesl celý objekt i s okolím o (nejčastěji uváděných) 16 metrů. Od roku 2001 vlastní tzv. slezskoostravský hrad město Ostrava, od roku 2004 je rekonstruován.

První přesně lokalizovaný nález uhlí na Ostravsku byl učiněn na Slezské Ostravě roku 1763. František Sláma o Ostravě v roce 1886 napsal: „Nevyčerpatelná zdají se býti ložiska uhlí kamenného v krajině polskoostravské. Jen závod uhelný hraběte Vlčka na příklad v měsíci listopadu 1883 vydobyl 670 000 metrických centů uhlí. Jednoho dne vytěžilo se 48 000 celních centů. Kdyby bylo třeba, mohlo by se vytěžiti v tomto jediném závodu ročně na 16 milionů celních centů uhlí. Mimo to jsou v Polské Ostravě uhelné doly Zvěřinovské, Salmovské a Severní dráhy. A což teprv v sousední Moravské Ostravě, kde pod domy a ulicemi táhnou se v podzemí dlouhé chodby šachtovní a kde horníci pod základy domů kladívky svými vytloukají uhlí, takže komise městská ročně prohlíží všechny šachty, aby občanstvo spokojeně spalo a neobávalo se, že v krásném nočním snu ocitne se i s postelí a domem v šachtě.

Tak podryty jsou v Moravské Ostravě jednotlivé části města. Zmizely z kraje tohoto husté kdysi lesy a není ani tolik dříví, aby krylo spotřebu dolů uhelných. Než občanstvo nehněvá se na ony smělé podryvače země. Zdražili dříví, podkopali město až skoro do základů a celý kraj zaplavili dýmem. Avšak objevili zde bohatství nikdy před tím nepoznané a přilákali sem tisíce pracujícího lidu. Rozkvetl zde obchod a blahobyt a obce Moravská a Polská Ostrava, Přívoz, Vítkovice a Hrušov stálým přistavováním domů přiblížily se k sobě tak blízko, že zdají se jednou velkou obcí, čítající přes třicet tisíc duší.“

V celém ostravsko – karvinském revíru se v roce 1908 vytěžilo 7,8 mil. tun uhlí (se 40 880 dělníky a 1 630 dozorci), v roce 1912 to bylo 9,8 mil. tun. V letech 1990 – 1998 se uhelná těžba snížila ze 17,8 na 12,4 mil. tun za rok.

Další šlechtická sídla na Lucině

V roce 1745 koupil Jiří František starší Harasovský z Harasova Horní Tošanovice, čímž se dostaly na více než 150 let do rukou tohoto starého moravského rytířského rodu. Empírový zámek v Horních Tošanovicích byl postaven ve 30. letech 19. století za hraběte Emanuela Harasovského a jeho syna Karla. Zůstal zachován do dnešních dnů. Poslední z rodu rytíř Moric Harasovský zemřel v roce 1908 a byl pohřben v rodinné hrobce na hřbitově v Horních Domaslavicích. Nedaleký potok Tošanůvka je přítokem řeky Luciny.

V 18. století postavili Rymultovští z Kornic barokní zámek v Horních Bludovicích, které drželi do roku 1768. Celý statek roku 1926 údajně vyhořel a nebyl již obnoven. Podle nemnoha dochovaných fotografií se nacházel vedle křižovatky nedaleko obecního úřadu naproti odbočce k Žermanicím.

Na Šumbarku (městská část Havířova) nechal roku 1686 postavit na místě bývalé tvrze barokní zámek nejspíše Jan Rymultovský z Kornic. Po roce 1803 baron Václav Karel František Sedlnický z Choltic přestavěl tento barokní dvůr v klasicistním stylu. V roce 1827 získal obec hrabě Bedřich z Arcu, který dal objektu podobu moderního empírového zámku. Dochoval se dodnes.

Když Šenov koupili v roce 1531 Sedlničtí z Choltic, začali zde stavět svůj dvůr se zámkem, jenž po roce 1549 dokončil v renesančním slohu Jaroslav Skrbenský z Hříště (ev. po roce 1576 Václav Skrbenský z Hříště). V rukou Skrbenských obec zůstala do roku 1867. Dvůr byl situován v dolní části obce nad řekou Lucinou. Byl zbořen v roce 1927.

V 1. polovině 17. století založil Jan Skrbenský z Hříště panský dvůr v Bartovicích a ke konci 17. století také v Radvanicích. Žádný z nich nestojí.

Frýdecko

Frýdeckem / Frýdeckým Slezskem rozumíme správní celek, který se vytvořil v jihozápadní části Těšínska, přiléhající k řece Ostravici. V počátcích patřilo Frýdecko pod Ratibořsko – Opolské knížectví, v roce 1282 vznikla těšínská kastelánie a Frýdecko tudíž připadlo pod správu těšínských knížat. Spolu s Těšínským knížectvím bylo lénem Koruny české. Ne vždy se však tok Ostravice shodoval se správní hranicí mezi frýdlantsko – místeckým a frýdeckým panstvím, tedy mezi Moravou a Slezskem. V roce 1402 bylo Místecko odtrženo od olomouckých biskupských statků a Moravy, když bylo prodáno těšínskému knížeti Přemkovi a jeho synu Sobkovi z Kornic, olomoucký biskup k tomu udělil souhlas roku 1404. V té době se Friedeberg – jak je jmenován v první zprávě z roku 1267 – mění na Newenstetil (snad překlad hypotetického názvu Nové Městko) čili Místko, Místek. Ke spojení místeckého panství s frýdeckým došlo roku 1434.

V roce 1573 bylo Frýdecko a Místecko v Těšínském knížectví pro vysoké knížecí dluhy Václava III. Adama vyčleněno jako nižší stavovské panství – se svolením královského úřadu, avšak proti vůli slezských stavů. Maxmilián II. byl nucen roku 1572 souhlasit s jeho prodejem, olomoucké biskupství s prodejem místeckého léna souhlasilo až v roce 1580. V roce 1584 odprodal olomoucký biskup Stanislav Pavlovský frýdecké panství Bartoloměji Bruntálskému z Vrbna (za 28 tisíců zlatých), čímž se Frýdecko stává samostatným správním, hospodářským a politickým patrimoniálním celkem spravovaným z frýdeckého zámku (až roku 1797 jej znovu nabyla Těšínská komora) a Místecko opět lénem k hradu Hukvaldům olomouckého biskupství, kde zůstalo do roku 1848 / 1850. Po roce 1584 se obě města vyvíjela odděleně.

Podle urbáře – seznamu panského a poddanského majetku – měla v roce 1580 slezská frýdecká část panství 509 usedlostí (v roce 1584 522), z toho město Frýdek 162 usedlostí, ostatních 347 bylo v okolních 16 obcích. Odhadem zde žilo 3,5 tisíce obyvatel. Podle soupisu, pořízeného v roce 1636 pro Jiřího Oppersdorfa, mělo frýdecké panství 708 osedlých poddaných, z toho 195 měšťanů, 28 fojtů a svobodných sedláků, 239 robotných sedláků, 178 zahradníků a 68 chalupníků. V horách hospodařilo salašnickým způsobem 42 Valachů. Patřily k němu vesnice Žermanice, Liskovec, Sedliště, Bruzovice, Kaňovice, Pazderna, Vojkovice, Dobrá, Nošovice, Nižní Lhoty, Vyšní Lhoty, Morávka, Raškovice, Skalice, Janovice, Lubno, Malenovice, Nová Ves, Pržno, Baška a Staré Město. Na panství žilo kolem 5 tisíců obyvatel.

V roce 1848 byla pádem feudalismu v habsburské monarchii zrušena šlechtická patrimoniální správa. Od roku 1850 bylo české (rakouské) Slezsko rozděleno na 7 okresů – včetně frýdeckého – a Kraj opavský a těšínský. Opava se stala centrem Země slezské, Těšín krajským městem. Místo bývalého vrchnostenského úřadu ve Frýdku bylo ustaveno okresní hejtmanství a okresní soudní úřad. Frýdecký okres existoval do roku 1868, kdy vzniklo statutární město Frýdek a frýdecký okres se stal součástí těšínského okresu. V roce 1901 bylo okresní hejtmanství ve Frýdku obnoveno (vznikl opět frýdecký okres), od roku 1922 přejmenováno na okresní politickou správu. V roce 1948 (1949) byly do jeho soudního okresu zahrnuty obce Dobratice, Horní a Dolní Domaslavice a Soběšovice. Od roku 1943 jsou města Frýdek a Místek spojena do Frýdku – Místku, v roce 1960 vznikl frýdecko – místecký okres.

Frýdecký zámek

Sídla těšínských Piastovců v Těšíně a Bílsku se ve své původní podobě nedochovala. Zkáze unikl frýdecký zámek, postavený původně jako hraniční strážní hrad na opyši nad řekou Ostravicí po roce 1316 za těšínského knížete Kazimíra I. Město Frýdek bylo založeno mezi léty 1327 a 1333. Rejstřík desátků vratislavského biskupství z roku 1305 se zmiňuje ve své těšínské části o vsi Jannutha, která se s jistými rozpaky ztotožňuje s osadou Jamnicí, umísťovanou k soutoku řek Morávky a Ostravice v obci Staré Město u Frýdku, někdy do prostoru ulice Těšínské jižně od parku (bývalého hřbitova) u kostela sv. Jošta ve Frýdku. Odhaduje se, že název Jamnice vznikl buďto od jamníků – kopáčů rudy / jam, anebo podle jímačů, tedy místní ozbrojené posádky na hraničním přechodu. Písemné prameny tak poprvé připomínají bezprostředního předchůdce města a hradu Frýdku. Pojmenováni Frýdek obsahuje středohornoněmecké vride – mír, ohrada, ochrana a eck, ecke – roh, ohbí: tedy hrad chránicí obchodní stezku na jejím ohbí nebo ležícího na ohbí řeky.

Frýdecký hrad sestával z menšího palatia obehnaného hradbou s několika baštami, věže a brány s padacím mostem nad hlubokým příkopem. Pernštejnové, jimž dala v polovině 16. století těšínská knížata frýdecké panství do zástavy, postavili tři renesanční křídla na místě jádra hradu. Lohové ze Staré Vsi, majitelé od roku 1573, opatřili čtyřúhelníkové nádvoří otevřenými arkádami. Renesanční dostavby probíhaly i po roce 1584 za Bartoloměje Bruntálského z Vrbna a na Markvartovicích. Postupně se gotický hrad změnil na renesanční zámek.

O nový, raně barokní vzhled zámku se postaral hrabě Jiří z Oppersdorfu (česky z Oprštorfu, něm. Georg von Oppersdorf, 1588 – 1651, ve stavu říšských hrabat od roku 1626), svobodný pán z Dubu a Frydštejna, pán na Horním Hlohově, kde měl hlavní sídlo, Frýdku a Ratiboři (od roku 1642), královský rada a plnomocný královský hejtman Velkého Hlohova v Dolním Slezsku. Patřil k nejpřednějším exponentům prohabsburské a prokatolické politiky ve Slezsku v první polovině 17. století.

Původně vladycký rod Oppersdorfů pocházel z Niského knížectví v Dolním Slezsku. Nabyl na významu v první polovině 16. století, kdy Jan z Oppersdorfu (Jiří z Oppersdorfu byl jeho bratr) bojoval v habsburských službách proti Turkům a na straně krále Ferdinanda I. (1526 – 1564 český král, jinak král uherský a římský, od roku 1556 císař) pomohl potlačit povstání českých stavů v roce 1547. Za odměnu byl roku 1554 povýšen do panského stavu, roku 1566 získal zkonfiskované panství Český Dub a Frýdštejn v severních Čechách. Byl hejtmanem Opolského a Ratibořského knížectví.

Erb rodu Oppersdorfů..........

Jiří z Oppersdorfu jako největší z věřitelů předchozího držitele panství, zadluženého hraběte Václava Bruntálského z Vrbna, koupil v roce 1636 od slezského královského vrchního úřadu ve Vratislavi nižší stavovské panství Frýdek za 37 000 slezských tolarů s podmínkou, že částku musí splatit do sv. Jiří roku 1640. Po převzetí nechal sepsat nový urbář frýdeckého panství, který obsahoval kompletní soupis povinností osedlých poddaných.

Za Jiřího z Oppersdorfu byla v letech 1637 – 1644 ve frýdeckém zámku postavena kaple sv. Barbory a na bývalém příkopu před starým zámkem vyrostlo zcela nové jednopatrové pozdně renesanční křídlo tzv. předního zámku s bránou, nad kterou nechal vezdít svůj erb a erb druhé manželky Ester Barbory rozené hraběnky z Meggau. Z věže v parku nad řekou vznikl vyhlídkový pavilon – raně barokní gloriet.

Jeho syn František Eusebius (1623 – 1691) držel Horní Hlohov, Frýdek a Ratiboř, od roku 1657 byl hejtmanem v Opolsku a Ratibořsku. Roku 1686 povýšen císařem Leopoldem I. do hodnosti plukovníka a jmenován tajným radou. V roce 1688 na frýdeckém náměstí vznikl požár, který se přenesl i na šindelové střechy zámku. Tím začala další přestavba, při níž byl zvýšen strop tzv. rytířského sálu o jeden metr a v roce 1692 v něm usazen honosný krb z godulského pískovce s erby Františka Eusebia a jeho manželky Anny Zuzany Beessové z Vrchles. Erby obou manželů jsou také v zámecké kapli sv. Barbory na hlavním oltáři, jenž František Eusebius nechal pořídit v roce 1666 při převzetí frýdeckého panství. Po smrti jeho otce v roce 1651 spravoval panství hospodář Jan Bernard hrabě Pražma z Bílkova. Před rokem 1688 byl zámecký park rozšířen o zahradu Ráj.

Syn Františka Eusebia Jan Jiří, zemský hejtman v Opolsku, se zadlužil natolik, že po jeho smrti v Ratiboři byla v roce 1693 Ratiboř prodána a Frýdek se dostal jeho sestře Ludovice Marii, od roku 1680 rozvedené s hrabětem Karlem Štěpánem Josefem Pražmou z Bílkova. Ta postoupila panství v roce 1708 svému synu Františku Vilémovi hraběti Pražmovi. František Vilém byl c.k. tajným radou, komořím a radou při vrchním úřadě ve Vratislavi. Zemřel roku 1731 ve Volově.

Od hrabat Pražmů získal Frýdecko v roce 1797 kníže Albert Sasko – Těšínský a začlenil jej do Těšínské komory (Teschner Kammer). Ve frýdeckém zámku zřídil komorní kanceláře a byty správců. Na přelomu 19. a 20. století provedl částečnou přestavbu zámku poslední těšínský kníže Bedřich Habsburský. Interiéry byly přizpůsobeny bydlení arciknížat, do rytířského sálu bylo z původního Zemského sněmu v Těšíně přeneseno 37 malovaných erbů těšínské šlechty. Zámek se stal v roce 1920 majetkem československého státu.

Prašivá

V domaslavské farní kronice je zapsaná tato pověst o vzniku kaple na Prašivé: Frýdecký Pán, hrabě František Eusebius z Oppersdorfu, byl tak obratným lovcem, že ho jednou při lovu na hoře Prašivá nabral jelen, kterého netrefil. Když v objetí jeleního paroží zabodnutého do stromu srdnatě naříkal, pištěl, volal o pomoc a sliboval Bohu postavení kostelíka na tomto místě, stal se zázrak. Na pomoc náhle přišel jeho hajný, kterého předtím od sebe odehnal, protože se mu nechtělo poslouchat jeho rady. Hajný ale neodešel, byl kousek dál ve stromoví a trpělivě čekal. Věděl totiž své. Měl již se svým pánem zkušenosti. Věděl, že pan hrabě má doma pěknou řádku jeleny rozervaných hedvábných kalhot a hodně rozcuchaných paruk a že dneškem k nim přibudou další exempláře. A věděl také, že jeho pán slib daný bohu splní, což se také stalo. Tento příběh se jako senzace mezi lidmi dlouho vyprávěl.

Patrně ale ze zcela praktických důvodů nechal na hoře Prašivé, přesněji na Malé Prašivé ve výšce 706 m.n.m., postavit dřevěný kostel Františkův otec Jiří z Oppersdorfu v roce 1640 (syn František Eusebius převzal frýdecké panství v roce 1666), aby sakrálním objektem demonstroval příslušnost této lokality k frýdeckému panství v souvislosti se spory, které vedl o jeho hranice s těšínskou kněžnou Alžbětou Lukrécií. Zavedl zde také slavné poutě v den svátku patrona sv. Ignáce z Loyoly, později zaměněn za sv. Antonína Paduánského. Poddaným na frýdeckém panství byly v případě účasti na nich sleveny tři dny roboty v roce.

Lučina

Řeka Lučina pramení v Moravskoslezských Beskydech v nadmořské výšce 670 metrů nedaleko vrcholu Prašivé (843 m.n.m.). Cestou z Dobratic do Slezské Ostravy, kde ústí do řeky Ostravice, urazí 37 km. Protéká Dobraticemi, Vojkovicemi, Horními Domaslavicemi, Lučinou, Žermanicemi, Horními Bludovicemi, Havířovem, Šenovem, Bartovicemi, Radvanicemi a Slezskou Ostravou. Její povodí má rozlohu 197 km². V roce 1951 měla maximální průtok 72 m³/s, minimální 0,01 m³/s. Neregulovaný úsek v délce 2,5 km u Havířova byl v roce 1992 prohlášen za přírodní památku Meandry Lučiny.

Lučina se dříve psala většinou bez háčku nad c, ještě v roce 1950 bylo na stavební vyhlášce a v projektu přehrady uvedeno „Stavba údolní přehrady na řece Lucině u Žermanic“. Po dokončení v roce 1958 byla řeka přejmenována na Lučinu a vodní dílo u Žermanic přímo na Žermanické. V Žermanicích se nacházelo staveniště celé stavby. Lucina tak na konci 60. let 20. století (formálně) zanikla i se zámky (fakticky) zatopenými umělým jezerem.

Původ jména Luciny se někdy odvozuje od Holziny / Holciny, jak byla také zvána na svém horním toku, snad protože se po ní plavilo dříví, jindy zase od Hulciny, že byla hlučivá, anebo od holeč – paseka. Pokud však její název pochází z Dolního Slezska, nese v sobě jiný a starší základ. Na katastru Dolních Domaslavic a Soběšovic z levé strany do řeky Luciny přitékaly dva potoky. Jižně od dolnosoběšovského zámku Zimník, který byl proslulý velmi dobrou vodou, a jižně od hornosoběšovského zámku Řonsník / Řunsnik. Na současných mapách se objevuje jako Řetník, Řepník, Rousník nebo Řeštník, což je jen drobný pozůstatek dávné hovorové rozmanitosti.

Žermanická vodní nádrž

Její vodní plocha neleží v Žermanicích, jak by snad mohl název napovídat. Rozkládá se na bývalém území Dolních Domaslavic a Soběšovic. Výstavba probíhala v letech 1951 – 1958, betonová hráz má maximální výšku 32 m nad terénem, 38 m nad základem, a délku v koruně 314 m / 502 m. Na ploše 248 ha je asi 25 mil. m³ vody. Pro zvýšení přítoku byl od řeky Morávky z obce Raškovice vybudován vodní přivaděč, kterým přitéká 80 % vody. Řeka Lučina, na které nádrž leží, zásobuje Žermanickou přehradu přibližně 20 % vody. Plánovaným účelem byla dodávka užitkové vody pro ostravský průmysl (začátkem 21. století odebírala Nová huť cca 60 tis. m³/den, Biocel Paskov 30 tis. m³/den) a regulace průtoku řek Morávky a Ostravice. Z katastrů Domaslavic a Soběšovic vznikla na západním břehu oficiálně k 1. 1. 1956 nová obec Lučina. Přehradní jezero spadá do její působnosti. Vodní hladina je ve výšce okolo 290 m.n.m.

Olše

Hraniční řeka Olše, protékající mezi Českým Těšínem a polským Těšínem, je příkladem toho, jaký význam lze přisoudit jménu řeky. Roku 1961 byla původní Olza v češtině úředně přejmenována na Olši podle nesprávné představy, že Olza je tvar polský a Olše český. Do poloviny 19. století se ale v latinských, českých nebo polských dokumentech zpravidla uvádí Olza, v německých Olsa, vyslovováno rovněž Olza. Jinak se začala nazývat až ve druhé polovině 19. století, neboť u nás nebyla považována za dostatečně českou a v Polsku za dostatečně polskou. Srovnání evropských místních jmen skutečně naznačuje, že pojmenování Olza je původu staršího než slovanského. A protože jí nelze přisoudit základ ani keltský ani germánský, pokládá se za dědictví staroevropského indoevropského jazyka. Již slezský historik Vincenc Prasek žádal, aby název Olza nebyl češtěn ani polštěn. Kromě toho se doslovným převzetím názvu stromu u nás řeky nikdy nepojmenovávaly a olše je v polštině olsza ne olza. Naivně – nacionalistické přejmenování řeky na Olši nikoho politicky ani duchovně neobohatilo, ba ochudilo nás o starý střípek minulosti.

Beskydy

Beskydy mají také neslovanské jméno. Před slovanskými kmeny byly v Evropě germánské kmeny, před nimi Keltové a před laténskou dobou se zde pohybovaly další indoevropské kmenové skupiny. První jména, která se dají vysledovat z etnického hlediska jsou keltská. Na ilyrský či trácký původ Beskyd se soudí na základě srovnání, toto jméno je rozšířeno v Karpatech a na Balkánu.

dál...

Minulost ukrytá v názvech – Domaslavice – Soběšovice – Poluciní – Literární obraz Těšínska – Soběšovská pohádka

Úvod – Obsah