Literární obraz Těšínska

dál...

Národopisné tradice

Rozdílnost obyvatel Horního Slezska, ponejvíce levého Poodří, vedla v 19. a 20. století k politickému zneužívání až k ostrému nacionalismu se všemi jeho neblahými důsledky. Propagátoři jednotlivých národních hnutí se často zaštiťovali lidovou kulturou, ale hmotná kultura (lidový dům, oděv apod.) neměla vyhraněné rysy. Spíše se formovala na geografickém nebo hospodářsko – výrobním základě, nevázala se na jazykovou či etnickou příslušnost ani na administrativní zemské hranice, které plynule překračovala. V duchovní kultuře již lze nalézt větší vazbu na českou lidovou tradici.

Ve starším období měla velký význam tvorba (také latinská) českého učence a spisovatele, evangelického kněze Jiřího Třanovského – Georgia Tranoscia (Těšín 1592 – 1637 Liptovský Mikuláš), autora českého kancionálu Cithara Sanctorum (1636) a Jana Josefa Božana (Frýdek 1644 – 1716 Chroustovice), který sestavil český barokní katolický kancionál Slavíček rájský (1719).

Romantický pohled z první poloviny 19. století vedl k všeobecnému zájmu a sběratelství lidových písní, pohádek, pověstí a dalších slovesných forem, ve kterých byly spatřovány projevy národního ducha. Ve slezském prostředí je tato aktivita spojována s hlučínským katolickým knězem Cyprianem Lelkem (1812 – 1883) a jeho spolupracovníkem, moravským sběratelem lidových písní Františkem Sušilem (1804 – 1868). Cyprian Lelek výsledky svého sběratelského úsilí využíval i k osvětové a buditelské činnosti mezi českým obyvatelstvem pruského Slezska, například ve Slabikáři a čítance pro menší dítky (1844). Je také autorem první česky psané historicko – topografické práce o Slezsku. Poněkud jiným směrem se ubíral zájem Jana Winklera (1794 – 1874), evangelického kazatele z Návsí u Jablunkova. Beletristické črty ze života slezského lidu publikoval v Tylových Květech se záměrem přiblížit české vlastenecké společnosti lidovou kulturu Slezanů, podobně jako o několik let později Josef Mánes, jehož dědeček byl těšínským rodákem, svými krojovými studiemi z Těšínska a Jablunkovska.

Tehdejší obrozenecko – informační proud uzavírá knižní práce Františka Slámy (Chotěboř 1850 – 1917 Brno) Vlastenecké putování po Slezsku (1886), podávající ucelený obraz o slezských přírodních, hospodářských, historických, kulturních a národopisných poměrech v hranicích před pruským záborem. Přes někdy zpochybňovanou faktografickou přesnost publikace splnila své buditelské poslání. František Sláma přišel do Slezska v roce 1882, kde jako soudce působil v Těšíně a Opavě. Ze své praxe čerpal náměty pro beletristické, národopisné nebo historické prózy. Objevil čtenářstvu slezské dějiny díky prostému vypravování, zajímavému ději s romanticko dobrodružnými zápletkami, osvěženému pověstmi, především o zbojníku Ondrášovi: Pán Lysé hory, Figle Ondrašovy, Veselé kousky Ondráše z Janovic.

V době vydání Vlasteneckého putování po Slezsku bylo již na Opavsku zformováno české historicko – vlastivědné bádání, soustředěné kolem prvního ředitele matičního českého gymnázia v Opavě, spoluzakladatele Matice opavské a jejího muzea Vincence Praska (1843 – 1912). Od roku 1878 vydával časopis Věstník Matice opavské a je autorem čtyř dílů Vlastivědy slezské. Další významný badatel slezské lidové kultury Jan Vyhlídal (1861 – 1937) během téměř desetiletého působení na Opavsku prozkoumal nejen tento region, ale i ostatní části Slezska včetně českých enkláv v pruském Slezsku, a to v celé šíři od kultury hmotné až po lidovou slovesnost a folklór. V těšínské části Slezska časopis podobný Věstníku Matice opavské nevznikl, osvětová a badatelská práce se soustředila kolem jednotlivých osobností, jakými byli Jaroslav Ludvík Mikoláš, Joža Vochala a další, anebo ji o něco později iniciovala místní muzea.

Hudební skladatel Leoš Janáček (Hukvaldy 1854 – 1928 Moravská Ostrava, od počátku studií roku 1865 žijící v Brně) byl uznávaným znalcem moravského hudebního lidopisu. S dialektologem Františkem Bartošem se věnoval soustavnému studiu a sběru moravské lidové písně. S Martinem Zemanem sestavil na Jubilejní zemské výstavě v Praze (1891) slováckou kapelu, roku 1895 stál v čele moravského pracovního odboru pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze, na níž předvedl s Lucií Bakešovou moravské tance. Za zásluhy o moravskou lidovou píseň byl zvolen předsedou pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku (1905) a po roce 1918 předsedou moravského výboru Státního ústavu pro lidovou píseň. Záhy rozvinul široce založenou činnost organizační, národně buditelskou a hudebně výchovnou. Na slova Petra Bezruče složil mužský sbor Maryčka Magdonova (1908), Sedmdesát tisíc (1911, 1913) a Kantor Halfar (1917). Známé jsou i jeho Lašské tance, původně nazvané Valašské.

Jan Ježíšek

Žermanice 1844 – 1897 Domaslavice

P. Jan Evangelista Ježíšek, jak znělo jeho rozšířené duchovní jméno, studoval gymnázium v Těšíně a bohosloví v Olomouci. Od roku 1887 působil v Domaslavicích. Pocházel ze selského gruntu v Žermanicích a ani jako kněz se na domaslavské farnosti nevyhýbal namáhavé práci v zemědělství, orání, sklizni obilí atd. Dobový tisk z roku 1895 o něm píše jako o pravém hospodářském apoštolu ve východním Slezsku. Založil Hospodářskou jednotu frýdeckou, mnoho se věnoval včelařství – propagoval v té době nové vyjímatelné rámky do včelínů. Dbal též o školu a obec, v Domaslavicích založil oboru pro lesní zvěř a aby mohl vést děti k vysazování ovocného stromoví, zřídil u školy ovocnou školku, kde učil chlapce ošetřovat a roubovat pláňata. Za práci je odměňoval ovocnými stromky. Vypěstoval zvláštní druh brambor, kterým se říkalo Ježiščoky.

Jan Ježíšek byl rovněž velkým příznivcem kulturního dění. Zval umělce, zpěváky i divadelní ochotníky k pořádání představení, večírků a besed, sám na podobné akce chodil do dalekého okolí. Se svými přáteli konával pěší vycházky do Beskyd, organizoval svaté poutě na Prašivou. V jeho době se stala obec jakýmsi střediskem venkovského národního ruchu na Těšínsku, byl příkladem kněze – vlastence. Petr Bezruč od něho získal mnoho poznatků o životě zdejšího drobného člověka, o hospodářských a národnostních otázkách. Ježíškova hezká sestřenice Maryčka Ježíšková, provdaná Zagońová, byla za Bezručova pobytu v Místku jeho důvěrnou přítelkyní. Ježíškově sestře věnoval báseň Žermanice. Verše Domaslovice byly psány v době, kdy se různí pánové z Těšína pokoušeli popolštit domaslavskou školu. Básně Blendovice a Tošonovice mají podobný námět.

Domaslovice

Knězi Janu Ježíškovi 1897

Petr Bezruč

Než na nás to přijde hoře,

než padneme v polské moře,

než nám na šíj vloží

polské jho páni z Těšína,

pros Ty za nás Hospodina,

služebníče Boží!

Než z žen za noc jednu zrobí

beze ptaní polské roby,

nežli synkům vloží

v ruce polské slabikáře,

pros Ty za nás u oltáře,

služebníče Boží!

A než pluh nám z ruky padne,

než nás posledního za dne

pod kříž polský složí,

nech moravské žalmy vzplanou

nad mohylou nasypanou,

služebníče Boží.

Petr Bezruč

Opava 1867 – 1958 Olomouc

Pro vznik Slezských písní byla určující léta 1891 – 1893, kdy Petr Bezruč pracoval na místecké poště. Procestoval tehdy těšínské Slezsko, Ostravsko a Beskydy a důkladně se seznámil s místním životem. O svém příjezdu do svého působiště napsal bratrovi: „Jel jsem dlouho přes Kojetín, Kroměříž, Hulín a Bystřici, moravským Valašskem. To máš kraj! Samé kopce a hory plné lesů, žádná pole, a chalupy na skalních stěnách jen přilepené, sbité z pár klád. Samá bída lidská hledí na tebe z přírodní krásy. Jak jsem se potom zatočil u Frýdlantu k Slezsku a nahoru k Místku, neviděl jsem nic jiného než hutě a neslyšel než rány kladiv. O půl druhé jsem byl v Místku, vlastně ve Frýdku ve Slezsku, protože tam je nádraží. Frýdek se mi hned zdaleka líbil, stojí na výšině jako hrad a pod ním jen mostem je oddělen Místek. Je to hezké hnízdo, s nímž hraničí dvě osady Koloredov a Sviadnov. Je zde pivovar, sládek Čech. Ale draho strašně. Zde nesmím jít k večeři do hostince, stálo by mne to zlatku! Pošlu si pro džbánek a za 2 krejcary housku. Housky jsou zde prapitvorného tvaru, ale velmi dobré. A houska za krejcar je větší než v Brně za dva. Zdejší společnost? Jsou tu samí renegáti. Česká společnost pro mne vzkazovala co den na poštu, a tak jsem s ní držel párkrát do rána a to mne strhlo.“

Vlastním jménem Vladimír Vašek. Jeho otec Antonín Vašek, profesor slovanské a klasické filologie na opavském gymnáziu, byl v roce 1873 pro nežádoucí vlasteneckou činnost přeložen do Brna. Vladimír Vašek po absolvování gymnázia studoval v letech 1885 – 1888 filologii v Praze, ale nedokončil ji. V té době již literárně tvořil. Vrátil se do Brna a nastoupil do zaměstnání na nádražní poště, kde s přestávkami působil do své penze v roce 1928. Žil pak v ústraní v Brně, v Brance u Opavy, v Kostelci na Hané. V létě pobýval na Ostravici na Hamrovicích.

V letech 1898 – 1899 a 1900 byl Petr Bezruč vážně nemocen. V období 1899 – 1900 zasílal do pražského časopisu Čas své básně, které vycházely v beletristické příloze. Vytvořily pak základ Slezských písní, vydaných poprvé v roce 1903, ještě bez autorova jména s názvem Slezské číslo. Následovala další upravená vydání, v roce 1928 sbírka získala v podstatě dnešní podobu (měnila se vícekrát). Většina básní nejspíše vznikla takřka najednou na přelomu let 1899 – 1900. Před Slezskými písněmi napsal prózu Studie z Café Lustig. Pseudonym Bezruč se dává do souvislosti s osobním vztahem Vladimíra Vaška s malířkou Dodou Besrutsch, později provdanou Deml, ze Sviadnova u Místku.

V roce 1915 Bezruče zatkli a věznili ve Vídni pro podezření, že v Paříži publikoval velezrádné básně. Byl ale propuštěn a jeho padesátiny v roce 1917 se staly podnětem k oslavám s protirakouským zaměřením. Tehdy začal kult Bezručovy osobnosti, který trval, zvláště ve vypjatých národních situacích, až do jeho smrti. Po roce 1918 působily české buržoazii velké rozpaky Bezručovy výzvy k vyúčtování s hlubokých pány dolů a jeho předpovědi, že tento den přijde. Nebylo žádoucí ukazovat, že ve společnosti není vše v pořádku. Docházelo proto k pokusům falešně vykládat jeho dílo jako symbolistické a protirealistické a odsouvat ho do subjektivních a mystických rovin. Například v Lidových novinách někteří známí spisovatelé dokazovali, že Bezručovy umělecké obrazy jsou plodem básníkovy fantazie, a ne typickým ztvárněním slezské skutečnosti. V období druhé světové války psal Bezruč básně ohlasového charakteru, později byl ovlivněn regionálním národovectvím. Se strhujícím uměním Slezských písní lze z novějších básní srovnat jen Stužkonosku modrou (1930).

Bezručova tvorba byla zprvu chápána jako osamělý balvan v řečišti české poezie. Teprve později došlo k poznání jeho nezvyklé umělecké vynalézavosti. V několika nejvýznačnějších básních Petr Bezruč zhutnil všechny tendence moderní poezie, jež se u jiných básníků v takové intenzitě nevyskytovaly, a zároveň navázal na tradici české poezie 19. století a lidovou píseň.

Jak se nemá psát o Slezsku

V Besedách Času z roku 1914 čteme tento Bezručův nepodepsaný článek:

Přátelům sportu dostávají se často do rukou obálky s tištěnou adresou odesílatelovou – Sportovní klub Lučina v Slezské Ostravě. Nevím, kterým druhem sportu se ten klub zabývá, ale jistě kažením mluvy kmene, mezi nímž žije. Máť tři chyby ve svém nadpisu:

1. Říčka, tekoucí od Blendovic na Polskou Ostravu, se nazývá Lucina a ne Lučina. Tak je jmenována na mapách generálního štábu, který políčkuje češtinu, jak jen může – a ostravská inteligence, která se řídí podle rakouských map, nazývá říčku též Lučinou. (Štáb také často označuje háčkem naše c, takže např. Cézavu u Židlochovic píše Česava.)

2. Historický název města je Polská Ostrava, nikoli Slezská Ostrava. Máme Uherské Hradiště, Uherský Brod i Uherský Ostroh, které zůstanou vždy dobře moravskými městy a nikomu nenapadne je křtít jinak.

3. Konečně žijeme na Moravské a na Polské Ostravě, třeba všecky české listy na březích Ostravice vycházely v obou Ostravách ve svých nadpisech. Žijeme také na Hané a na Moravě.

Dále užívají slezské listy nestvůrného tvaru Karvín. Karviná je správný název, ale protože Němci praví Karwin, papouškuje to kdekdo po nich. Podobně píše se nesprávně v českých listech Hulčín (německy Hultschin) místo Hlučín, anebo Malé Kunčice (Klein Kuntschitz) místo Kunčičky u Ostravy.

Petr Bezruč mnohokrát hájil řeč lidu a staré lidové názvy. Nezřídka si tím vysloužil nařčení ze záliby pojmenovávat místa odlišně od úřední nomenklatury jen proto, aby zdůraznil nechuť k západnímu češství a vyzdvihl svůj „moravismus“. Například v dopise Josefu Koudelákovi napsal:

Masculina měst dlouho žila i v Čechách, držela se ještě do poloviny 19. století, ještě Tyl píše o tom Bohdanči. Že se vyskytá femininum v Seničce etc., vysvětlil bych si snad tím, že tam seděl kantor ze západu, který zaváděl ve školách fem. Co jsem se nachodil Hanou, slyšel jsem jen masc. Ve Slezsku jsou např. učitelé, a ovšem redaktoři při opavských listech z Čech pocházející, kteří zavádějí při slově polom genitivum z polomi. A cepovaná mládež krákoře tak po nich!

Opravdu neobvyklé názvy slezských obcí Velká a Pustá Polom souvisejí spíše s poli než s polomy, neboť prý odedávna leží v polích.

Polská Ostrava

Petr Bezruč

Jsem Polská Ostrava, však lidu moravského.

Bez dýmu žila jsem let dlouhých na tisíce,

van ostrý letěl v důl s hřebene kopce mého

a čistá, průhledná šuměla Ostravice.

V mé sešli hlubiny, lampy světlé za pasem,

žil černých našli směs, co nitrem mým se vinou,

dým nebe zahalil, kam věky hleděla jsem

a pece vysoké se zdvihly nad Lucinou.

„Když kraj se proměnil, zvuk změňme jména Tvého,“

dí Tvoji konšelé ze západu k posledku.

JSEM POLSKÁ OSTRAVA NÁRODA MORAVSKÉHO!

Přibylec lhostejný jen mění jména předků!

Přibylec nadutý národa jazyk psuje:

on švarné Lucině sází háček na hlavu,

on nezná Karviné, on Karvín ji jmenuje

a gminu Dombrovu on křestí na Doubravu.

Učenec kožený, jemuž je život cizí,

ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu,

na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí,

falešné hranice a nadává nám Lachů.

Moravský národe, nedej mi jména bráti!

Řeč sladká těšínská znět bude sladkým hlasem,

až vtáhneš v radnici, až TY tam budeš státi,

mé jméno vrátíš mi, co věky nosila jsem.

Kantor Halfar

Petr Bezruč

Byl to synek jako jedle,

byla na něj pyšná máti,

ale škaredou měl chybu:

tu, že nechtěl poslouchati

těch, kdož vládli pod Lipinou.

A když tak se kantor spustí...

víš, jsou hříchy v katechismu,

co se nikdy neodpustí.

Leta táhnou, vlasy řidnou

jako listí před jesení.

Halfar pořád za mládence!

Pro Halfara místa není.

V krčmě zazní skočná hudba.

Právě v kapli dalo slovo:

či by mělo deset roků

čekat děvče Halfarovo?

Přijdou páni: Škola polská!

Burmistr v klín ruce složí.

Ale zpurný Halfar učí,

jak mu káže zákon Boží.

Tich po mezích chodí kantor,

bez úsměvu, bez myšlenky,

v krčmě v noci sám za stolem

hledí k zemi, hledí sklenky.

V horký večer, na klekání

když se sejdou ve vsi zvoní,

vrazí děvče v černou jizbu:

Kantor visí na jabloni!

Bez modlitby, bez slzy ho,

jak při hříšné duši jisto,

v roh hřbitova zakopali,

a tak dostal Halfar místo.

Škola v Dolních Domaslavicích a předtím v Soběšovicích byla roku 1889 spojena s působením podučitele Karla Halfara, jehož tragický osud se stal jednou z reálných předloh této básně. Zahynul na otravu uhelnými plyny ve svém bytě a byl pohřben na starém domaslavském hřbitově. Tento a mnohé další životní příběhy znal Petr Bezruč z vyprávění svého bohémského přítele Ondřeje Boleslava Petra, učitele z Bruzovic. I od něj mohlo pocházet jméno Petr ve Vaškově pseudonymu.

Když Bezruč popisuje svůj příjezd do Místku v roce 1891, zmiňuje se o národním renegátství – o českých odrodilcích, kteří se přikláněli k vládnoucí bohaté německé vrstvě. Pro moravský Místek tehdy platily zemské zákony moravské, v národnostním ohledu pro Čechy poněkud benevolentnější, zemská vláda sídlila v Brně. Slezský Frýdek patřil pod těšínské hejtmanství a platily pro něj zemské zákony slezské, stranící tuhé germanizaci, zemskou vládu měl v Opavě. Místek patřil pod arcidiecézi olomouckou, v jejíž správě měli Češi alespoň jistá menší práva, Frýdek pod diecézi vratislavskou se sídlem v pruském Slezsku. Též české vesnice v této diecézi musely mít matriky v němčině.

Moravská část Beskyd byla přímým majetkem arcidiecéze olomoucké, olomoucký arcibiskup byl majitelem hutí ve Frýdlantě, patřila mu místní železniční dráha Frýdlant – Bílá, založil železárny ve Vítkovicích. Správa tohoto arcibiskupského panství sídlila na Hukvaldech. Slezská část Beskyd byla majetkem Těšínské komory. Její první vlastník, člen habsburského rodu Albert Sasko – Těšínský (1738 – 1822), založil ve Slezsku řadu průmyslových podniků: Bílsko (dnes v Polsku) se stalo známým textilním centrem v monarchii i Evropě, i když oproti Čechám a Moravě byl textilní průmysl ve Slezsku technicky opožděn. Ještě v roce 1891 zaměstnával z 85 tisíců dělníků 52% mimo továrny jako domácké výrobce. V roce 1772 vznikly železárny v Ustroni (Polsko), v roce 1833 Karlova huť v Lískovci u Frýdku (dnes Válcovny plechu, první plech zde vyválcován roku 1852), 1839 železárny v Třinci. Také slezské železárenství se dlouho drželo ve vyjetých kolejích feudálních lesních železáren. Ve Slezsku byly první koksové vysoké pece spuštěny v Třinci v letech 1873 – 1874. Na sousední Moravě byl budován moderní hutní závod s anglickou technologií již od roku 1828, kdy olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf založil Rudolfovu huť ve Vítkovicích (první koksová vysoká pec v Rakousku zapálena zde roku 1836; závod koupil v roce 1843 S.M. Rothschild).

Těšínská komora dále spravovala železárnu Isabela (huť v Bašce u Frýdku), mlékárnu, pivovar a likérku v Těšíně, tři šachty v Petřvaldě, v Karviné atd., patřil jí frýdecký zámek. Posledního vlastníka, arcivévodu Bedřicha (něm.: Friedricha, 1856 – 1936), nazýval Bezruč ve svých básních markýzem Gerem. Báňské a hutní podniky byly v roce 1906 postoupeny Rakouské báňské a hutní společnosti. Po první světové válce se majetky Těšínské komory na základě mírové smlouvy ze St. Germain staly vlastnictvím českého a polského státu. V roce 1918 její statky zaujímaly 643 km², tj. 28% území Těšínska.

Bernard Žár

Petr Bezruč

Z Frydku je Bernard Žár. Proto svůj zapírá národ

– Bernard Žor.

Má rád svoji ženu, má rád svoje děti,

do kostela chodí a neděle světí,

k dobrému vede svůj kmen,

dbá, aby prokletých pariů řečí

dům nebyl znesvěcen,

jí aby nemluvil krom pacholka tvor,

tak to poroučí

Bernadr Žor.

Z Frydku je Bernard Žár. Proto svou zapírá matku

– Bernard Žor.

Když hosty do domu si k hostině pozve,

ven z domu s matkou! Ráda se ozve

prokletých pariů řečí:

nemluví, neumí lepších řeč lidí,

do krve Bernard Žor za ni se stydí:

či věčně žít bude, či věčně znět bude

prokletých pariů řeč

v domě na rynku, kde ctností je sbor,

a kde je pánem

Bernard Žor?

Zlý host přišel do domu. Na loži zmítá

jím horečka těžká a fantas ho chytá,

nadarmo mužové moudří jej léčí,

u lože žena a děti mu klečí

(na dvoře matička pláče);

v horečce prokletých pariů řečí

zpovídá, loučí a modlí se chor

Bernard Žor.

Zvoní a hlaholí frydecké zvony,

do země spouštějí rakev,

a řečí panskou modlí se sbor.

Kříž řečí panskou lže mrtvému slávu,

po skončené pouti tam mdlou složil hlavu

Bernard Žor.

Kdo vzadu to stojí a pláče a klečí

u hrobu, pánů když odešel sbor?

Tichounko modlí se bázlivým rtem

matička prokletých pariů řečí,

(nemůže jinak, není to vzdor,

nemluví jinak, kdo z Beskyd a z hor!)

aby se nevzbudil, nezlobil v hrobě

její syn dřímající,

Bernard Žor.

Jaroslav Ludvík Mikoláš

Raškovice 1889 – 1979 Skalice u Frýdku – Místku

Lidový písmák, vlastivědný pracovník, muzejník, bibliograf, publicista, vydavatel

Mikolášovi rodiče pracovali v zemědělství a jako většina lidí z Raškovic kromě toho tkali plátno na domácím tkalcovském stavu. Jaroslav Ludvík začal studovat učitelský ústav v Těšíně, na dokončení studií však nebylo dostatek financí. Ve Frýdku se tedy vyučil cukrářem a pekařem a odešel pracovat do Žiliny. Protože vnímal, že slovenský člověk v maďarském područí je na tom hůř než porobený slezský člověk, zapojil se do společenského dění. Spolu s dalšími se snažil uvědomovat místní lid, tajně založili tělocvičnou jednotu Sokol. Strážcům zákona se tím stal nepohodlným, a tak musel Žilinu opustit. Na čas se vrátil do Frýdku, povinnosti ho ale v roce 1917 povolaly zpět na rodné hospodářství. To se mu stalo trpkou školou života, neboť připoutání k půdě tlumilo jeho nadějný a toužebný vzlet do kulturního a společenského života. V roce 1918 se oženil s aktivní osvětovou pracovnicí Marií Tkáčovou, v roce 1920 se přestěhovali do Skalice na Záhoří čp. 33.

K prvním počinům Jaroslava Ludvíka Mikoláše patřilo založení raškovického čtenářsko – vzdělávacího spolku Palacký v roce 1909. Když se v roce 1910 na Krajinské výstavě v Dobré setkal se slezským dějepiscem Vincencem Praskem, rozhodl se spolu s Jožou Vochalou věnovat slezskému folklóru. V roce 1912 založil v Raškovicích hasičský sbor. Byl přesvědčen, že zakládáním spolků prospěje nejen rodné obci, ale i širšímu okolí. Zcela se oddal myšlence osvětou pomoci lidu proti odnárodňování, jež v té době v Beskydech zapouštělo kořeny. I později se hodně věnoval hasičství, Petra Bezruče dokonce přiměl k napsání básně Hasič.

Jako třiadvacetiletý vydal v roce 1912 své první literární dílo Památník Raškovic a okolí, který svou vnitřní hodnotou daleko přesáhl hranice obce. Ještě působivěji se vlastenecky projevil v roce 1914, když začal společně se svými přáteli vydávat časopis Bezkydské besedy, nepravidelný měsíčník, celkem 22 čísel. Byl to odvážný čin, neboť příspěvky hovořily o domovině, o lásce k vlasti, o praktickém vlastenectví. Rakouské úřady časopis po dvou letech zastavily. Po převratu v roce 1918 se Jaroslav Ludvík Mikoláš pokusil obnovit jej pro širší region pod názvem Těšínské besedy. Rozbouřená národnostní hladina však jeho úmyslu nepřála, vyšlo jen první číslo. Tato lidová revue přinesla řadu textů, z nich mnohé Mikolášovy, které jsou dodnes významnými doklady o stavu lidové kultury na počátku 20. století.

Svízelné hospodářské poměry, zejména po druhé světové válce, a stále menší pochopení nejbližšího okolí pro jeho vlastivědnou práci ho vedly k psaní článků s několika různě obměňovanými tématy o zemědělství, ovocnářství, sadařství a slezském folklóru. Nebylo snad časopisu, do něhož by nepřispíval, mimo jiné do rakouského Dunaje anebo do amerických novin Hospodář a Hlasy. Obsáhlejší úvahy a poznatky zveřejňoval v publikacích vydávaných ponejvíce vlastním nákladem. Tím ale nikterak nevydělával. Psal řadu studií o krajových slezských pracovnících, zároveň se staral o to, aby těm nejvýznačnějším byly zhotoveny pamětní desky, jež měly trvale prokazovat, že i slezský člověk má své oprávněné místo v české společnosti. Na Morávce najdeme pamětní desku prof. Loriše, v Raškovicích pamětní desku akad. sochaře J. Skotnicy, na skalickém kostele pamětní desku faráře P. Onderka, ve Frýdku byla pamětní deska Čechoslava Ostravického (poté v Muzeu Beskyd), zařídil pamětní desku pro pomologa Pašíka, postaral se o vznik Bezručova sadu v Janovicích, k jehož otevření vydal knížku Z tvé jsem krve, bratře Ondro, ve Skalici byla založena Rusinova alej.

Všechny jeho práce jsou hluboce procítěné, burcující, ale i povznášející. V padesátých letech se stal vzorem pro celou jednu generaci vlastivědných pracovníků, které inspiroval a podněcoval ke sběru národopisného materiálu, zapisování lidové slovesnosti a pořizování dokumentace pro tzv. lašské jizby. I ve vysokém věku pečlivě sledoval kulturní a společenské dění, měl přehled přes nejnovější literaturu. Zajímavým způsobem se vyvinul jeho postoj vůči odborným institucím – žádné totiž nenechal odkázat své sbírky. Muzejníci toho želí jako ztráty. Některé jejich části se dostaly do Muzea Beskyd ve Frýdku – Místku.

Soběšovskou pohádku z následující stránky napsal Jaroslav Ludvík Mikoláš v roce 1951 v úvodním slově k výstavě akademického řezbáře a sochaře Jindřicha Nytry z Bludovic (Soběšovice 1891 – 1948 Cieszyn) – na obrázku vpravo.

Rozhovor s Jaroslavem Ludvíkem Mikolášem

Vilém Vlk

Jste badatelem, kronikářem, členem několika spolků, dopisovatelem Těšínska. Kde na vše berete potřebný čas a chuť?

Musí to být vrozeno v člověku, který se tomu vedle svého životního povolání stále věnuje. Říká se tomu koníček, ale v mém případě to byla potřeba našeho kraje. V roce 1909, kdy jsme založili spolek Palackého v Raškovicích, nic jiného nebylo. Tehdy jsme také shromažďovali materiál pro lidový časopis Bezkydské besedy. Když jsme jej v roce 1914 v Raškovicích začali s přítelem Matulou vydávat, vznikla i myšlenka zajímat se o Petra Bezruče. Na první stránce jsme uveřejnili jeho báseň Zem pod horama. Časopis vycházel v době války jen dva roky. Uveřejnili jsme několik básní Petra Bezruče a sám básník nám poslal pod pseudonymem B. Šárek Tři písně od Bílého kříže, které vyšly v osmém čísle druhého ročníku. Považovali jsme to za poctu našemu časopisu.

Poprvé jsem se s Petrem Bezručem setkal v roce 1935 u příležitosti výstavy Bezručova kraje ve Frýdku. Zde ve Skalici na Záhoří jsem tehdy vystavoval některé básníkovy tisky. Přijeli tu za mnou dva pánové, ale já je nepoznal. Asi za rok mi sdělil J. Grus, pošťák z Brna, že byl u mne na návštěvě s Petrem Bezručem. Od toho času se naše písemné styky množily a množily, až mi v létě 1949 přišel sám poblahopřát k mým šedesátinám. Abych tak řekl, nestyděl se snížit ze svého sídla v Kostelci do malé dřevěnice ve Skalici na Záhoří a pobesedovat se mnou. Dovezl ho dr. Sládek. Každého hosta mám zapsaného v návštěvní knize. Když tenkrát Petr Bezruč odcházel, na chodbě se obrátil na svou sekretářku dr. Kadlecovou s otázkou, zda-li se podepsala jako „mlaďátko“. Ona odpověděla, že ano, ale on se přesto vrátil a přesvědčil se, jestli tomu tak je.

Když tu byl v roce 1951 Petr Bezruč potřetí, odhalovala se pamětní deska na skalickém kostelíku vzácnému faráři Josefu Onderkovi, který vydal český zpěvník pro náš český lid. Byl u mne právě přítel Maršálek, který ihned, aniž by si vzal klobouk, vyběhl z domku ven. Básník zpozoroval, že se přítel ani nerozloučil a viděl v tom něco podezřelého. Rozloučil se se mnou a odjel. Za malou chvíli na to vpadl do chaloupky přítel Maršálek s fotografem, a už se jen divili, že Bezruče v domku nebylo.

I když mě zpráva o jeho úmrtí překvapila, Petr Bezruč již vzpomínal na svůj odchod z tohoto světa, zvláště v knížce Tři hosté. Také měl svůj krásný věk 91 let. A každý z nás musí jednou zavřít oči, také já musím odejít z tohoto světa. Chtěl bych, aby mládež měla životní vzor v životě Petra Bezruče, v té snaze a zájmu o rodný kraj, aby vzkvétal. Aby si vážili své rodné země a především rodné řeči.

Návštěva ve Skalici

Jan Štěpán Zaškolný (1915 – 2001)

Při nedávné návštěvě u staříčka, jak našeho Jaroslava Ludvíka Mikoláše oslovujeme my mladší spolupracovníci, jsem s ním hovořil o jeho rozsáhlé knihovně, jež obsahuje přibližně dva tisíce svazků, většinou literatury o Slezsku, tj. o Těšínsku, Opavsku a Horním Slezsku na dnešním území Polska. Ze starých časopisů má ve sbírce několik ročníků Těšínských novin, vycházejících v Těšíně od roku 1894, pak časopis Slezský domov, Slezský věstník z Opavy a další časopisy všech tří národností. Mezi knihami nalezneme například knihu písní Slavíček rájský frýdeckého autora Jana Josefa Božana, vytištěnu roku 1719, a dalo by se zde najít mnoho starých slezských tisků, které nemá ani muzeum. Velmi cenná je sbírka básní národního umělce Petra Bezruče celkem ve dvanácti jazycích a asi deseti vydáních. Mimo češtinu je zde Bezručovo dílo v jazyce německém, francouzském, anglickém, ruském, lužickosrbském, litevském, polském, italském, chorvatském, slovinském a čínském. Nebylo snadné získat tyto knihy za pomoci zahraničních přátel, nehledě na výdaje s tím spojené.

Jaroslav Ludvík Mikoláš se setkával s mnoha spisovateli, malíři, sochaři, profesory a učiteli, kněžími a jinými kulturními pracovníky ať už s akademickým titulem či jen s nadšenými lidovými pracovníky. Řada spisovatelů u něho čerpala pro svou tvorbu, jmenuji aspoň ty nejznámější: Milan Rusinský, František Směja, Óndra Łysohorský, vlastním jménem Dr. Ervín Goj, básník žijící dnes v Bratislavě, jenž píše slezským nářečím, spisovatel Vladimír Vondra, autor Zbojnické balady (o Ondráši a Juráši) vydané roku 1956. Pražský spisovatel Ferdinand Rudolf Vávra na základě bohatého Mikolášova archivu napsal román Posel úsvitu, vydaný v literárním družstvu Máj v roce 1949. Tato kniha líčí osud slezského vynálezce Josefa Božka od Skočova, tedy z východního těšínského Slezska. Božek postavil u nás první parní vůz a působil v Praze na Českém vysokém učení technickém. Na konec této krátké vlastivědné informace mohu s jeho dovolením prozradit, že mimo jiné pracuje na obsáhlejším díle Co dalo Těšínsko našemu národu.

Moje sběratelská záliba

Jan Skarka (1895 – 1981)

V době první světové války jsem si zapisoval události, které svou jednoduchostí vzrušovaly. Zvláště Říjnová revoluce v Rusku k tomu pobízela. A asi velmi hříšné věci byly zasílány do Dělnického deníku (kritika špatných pracovních podmínek na pracovišti), když po zjištění jejich pisatele (člen KSČ od roku 1921) jsem byl v roce 1922 z práce na šachtě propuštěn. Měl jsem zato volnou ruku dál posílat zprávy z Domaslavic. V roce 1928 jsem byl zvolen členem letopisecké komise v naší obci, zapisoval jsem veškeré dění u nás, písně a vyprávěnky, přísloví, lidové zvyky, pověry apod., sbíral jsem staré kupní listiny, knihy světské i modlitební. Nahromadilo se mi tolik různých věcí, že jsem s tím doma jen těžko obstál.

Jednou se mi při návštěvě nějakého statku stalo, že hospodář nebyl právě přítomen, a tak jsem jednal s gazdinou. Svěřila mi všechny staré listiny do mého sběru. Zle ale bylo, když se hospodář vrátil domů. Už za tmy hnal manželku ke mně, abych hned vydal zpět, co jim patří. Škoda, škoda, litoval jsem. Také jsem se jednou na Těšínsku setkal s podobným sběratelem. Pozval mne domů, pohostil cukrovím a vínem, vyptával se, kde všecko chodím sbírat. Co bych takovému kolegovi neprozradil! Ale bylo zle. Měl jsem z toho vyšetřování. Vyšel jsem z toho tak, že mi dovolili sbírat třeba po celé republice, jenže musím všecko odevzdat muzeu. Co by ne! O to mi šlo, zřídit v obci muzeum.

Kraj mezi Frýdkem a Těšínem

Studijní středisko v Dolních Domaslavicích

Jaroslav Ludvík Mikoláš, 1969, proslov

Stojíme dnes před předáním vlastivědných sbírek z našeho kraje před Těšínem široké veřejnosti k užitku. Ze soukromých sbírek zvaných dosud Domaslavským muzeem stává se Studijní středisko našeho Těšínska. Bude sloužit početné rodině slezských písmáků a kronikářů, rodopisců a lidových výtvarníků k dalšímu prohlubování krajovědy, poznávání minulosti a života našich předků, k poučení přítomného pokolení a k dalšímu utužování národních a lidských vztahů. Bude sloužit jak duchovnímu tak hospodářskému rozvoji lidu.

Považujeme Domaslavice za střed oblasti mezi Olzou a Ostravicí, od Těšína k Frýdku, a od Ostravy až po Beskydy a Morávku. Majíť Domaslavice bohaté dějiny. Sehrály i důležitou roli při vzniku Slezských písní Petra Bezruče. Zde se básník na svých pochůzkách seznámil s vlasteneckým knězem Janem Ježíškem a jeho rodinou. Od něho jako od povolaného činitele a znalce poměrů čerpal Bezruč vědomosti o životě drobného zdejšího člověka, o hospodářských a národnostních otázkách, o časté jeho nemohoucnosti hospodářské a zaostalosti mravní.

Proto též bude zde v tomto Studijním středisku soustřeďováno vše i k životu a dílu našeho slezského barda, který si tak mocně oblíbil právě naše Těšínsko. To, co tu bude sneseno k poznání okolností Slezských písní, bude jen částečné splacení dluhu národnímu umělci světového významu. Jistěže na základě hojného materiálu budou moci růst i prameny k další umělecké a lidové tvořivosti.

Když tu tak stojím a rozhlížím se po tom sneseném bohatství vlastivědného materiálu a dokladů národopisu dob minulých, napadají mi krásná slova našeho národního básníka Karla Jaromíra Erbena: Potud národ svůj, pokud šetří svých památek. Ano, pokud šetří odkazy svých předků a v nich ctí ty, kteří jemu předcházeli, kteří urovnávali cesty a chodníky pro nás, jejich následovníky. Buďme jimi opravdově.

Náš slezský dějepisec profesor Vincenc Prasek praví: Kdo vlast nepoznal, ten ji také nemiloval. A zde v těchto shromážděných sbírkách jsou hodnoty, je práce, je i láska. Ten, který vše to shromáždil, postavil tu památník své obci a rodnému kraji. Vy, místní občané, znáte toho neúprosného sběratele lidových pokladů. Je to Váš občan, pilný, nenáročný a prostý náš spolupracovník Janek Skarka, dělník, a to nejen rukou, ale i hlavou, nesmírně hloubavý a pracovitý. Zachránil tu velké kulturní hodnoty před zkázou a zapomenutím. Kdo si dovede představit, kolik to dalo práce, času, námahy a také hmotných obětí.

Hleďme tomu všemu rozumět a cenit si bohatého přínosu do dějin obce a nejbližší oblasti – tak jako v jiných krajích a u jiných národů. Zůstaňme tím svými, abychom mohli být světovými. Přítel Jan Skarka ukázal dobrý příklad. Jeho snahou též je, aby sbírky zůstaly zde v obci. Našel pro to vzácné porozumění u místních činitelů na Místním národním výboře a jeho předsedy soudruha Albína Dudy, u soudruha učitele Rudolfa Jungy i u ředitele Základní devítileté školy soudruha Anděla.

Z tohoto místa děkuji všem přičinlivým pracovníkům a příznivcům jménem Vlastivědného kroužku Válcoven plechu za vzácné porozumění a pomoc při budování tohoto Studijního střediska a zároveň turistickému odboru Tělovýchovné jednoty Válcoven plechu ve Frýdku – Místku za hmotnou pomoc, která ponese jistě dobré ovoce ke společnému prospěchu a radosti nás všech zúčastněných i přihlížejících. Děkuji soudruhu Hrubému a soudruhu Polomskému z Turistického odboru a nejobětavějšímu pracovníku, našemu příteli Bedřichu Růžičkovi, který se osvědčil jako výborný organizátor našich podnikání.

Buďme pamětliví všech, kteří zde žili a tvořili, řeč předků drželi a uchovali a nám ve sbírkách zde uložených zanechali památku na obraz jejich života, štěstí i radosti, žalu i utrpení. Jejich dílo z minula chceme zvěčnit svou prací kronikářskou, lidovědnou i lidově výtvarnou, studiem ve středisku a písemnými pracemi jako učení nebo lidoví písmáci. Budeme dále dělníky hlav i rukou, věrni lidu kolem nás, který nás jistě podpoří.

Ze soukromé sbírky a iniciativy Jana Skarky vzniklo toto muzeum ve staré domaslavské škole v roce 1958. Čítalo 1390 inventárních čísel. V roce 1968 část předmětů zakoupilo Okresní vlastivědné muzeum ve Frýdku – Místku (další část v roce 1974), dnes Muzeum Beskyd, které ji v roce 1969 uspořádalo do nové expozice a provozovalo ještě dva tři roky. Pak až v letech 1981 – 1991 byla na stejném místě instalována jiná výstava s podobnou tématikou. Poté byl z důvodu nerentabilnosti památník zrušen. V Dolních Domaslavicích je dnes možné shlédnout jen slezskou jizbu umístěnou ve vestibulu obecního úřadu.

Josef Vochala

Staré Město u Frýdku – Místku 1892 – 1965 Jablunkov

Národopisný a vlastivědný pracovník, publicista, organizátor spolkového dění

Vochalův otec byl dělníkem na staroměstské pile. Ze Starého Města č.p. 42 se v roce 1893 s rodinou přestěhoval na zděděnou malorolnickou usedlost do Sedlišť. Joža navštěvoval v poněmčelém Frýdku jedinou českou soukromou matiční školu, potom pracoval tři roky jako dělník v knížecích železárnách Karlově huti v Lískovci u Frýdku.

Pod dojmem oslav šedesátého výročí zrušení roboty (poddanství), konaných v Sedlištích roku 1908, začal sbírat mizící projevy lidové kultury. V roce 1910 byl zvolen předsedou Sdružení venkovského dorostu pro české Těšínsko, kde byl z jeho podnětu založen musejní a národopisný odbor. V letech 1910 – 1912 navštěvoval Zemskou hospodářskou školu v Místku a v Táboře. Po návratu do rodného kraje se vedle politických aktivit věnoval sběratelské a novinářské činnosti. Přednášel, psal, radil, burcoval, stal se svědomím mládeže na Těšínsku, mluvčím venkova. Pracoval pro opavský list Slezský venkov, byl redaktorem Novin těšínských. Během první světové války se zapojil v ilegální organizaci mládeže Zapadlí Slezáci.

V roce 1918 vstoupil do Republikánské strany (tzv. agrární), v roce 1919 založil ve Frýdku týdeník této strany Svoboda venkova. V období plebiscitu na Těšínsku v letech 1919 – 1920 byl veřejně činný jako funkcionář okresní Komise pro plebiscit ve Frýdku. Roku 1920 se v Praze oženil. V roce 1923 bylo v Sedlištích ustaveno Slezské národopisné sdružení Sedlišťané pro Těšínsko a Hlučínsko. V letech 1924 – 1925 byly uskutečněny jedny z největších akcí Sedlišťanů – zájezdy krojovaných skupin do Hradce Králové a do Prahy. Působil v opavském listu Svobodná Republika. V roce 1924 stál u zrodu pobočky Československého zemědělského muzea ve Frýdku, v rytířském sále frýdeckého zámku tehdy poprvé veřejnosti zpřístupnil národopisnou sbírku Sedlišťanů. Muzeum vedl do roku 1930. 1927 – 1930 pobýval v Bohumíně, 1930 – 1933 provozoval lázeňský hotel v Komorní Lhotce. Potom odešel do Prahy, kde byl od roku 1933 tajemníkem Československé jednoty (do roku 1939). Organizoval setkání studentů, sjezdy v Luhačovicích, studoval národopisné sbírky, publikoval řadu článků. V letech 1939 – 1940 byl vězněn, 1942 – 1949 bydlel v Ostravě, 1945 – 1948 pracoval na Zemském národním výboru v Ostravě, 1949 – 1957 působil jako ředitel Lašského muzea ve Frýdku. Přes výtky, jež se na Vochalovu odbornou muzejní činnost snášejí, je pokládán za nejoriginálnější osobnost regionálního hnutí první poloviny 20. století.

Sedlišťané

Joža Vochala

Celé věhlasné hnutí Sedlišťanů i s Lašským národopisným sdružením a jeho akcemi vzniklo mimo jiné z díla, které se Sedlišťanům zdálo špatné a nepodařené. Byla to Slezská beseda. Na myšlenku sestavit Slezskou besedu jsem přišel za studijního pobytu na hospodářské škole v Táboře. Trochu jsem si po Jižních Čechách přivydělával přednášením o Slezsku, když jsem se v roce 1912 dostal jako řečník na nějakou lidovou slavnost u Českých Budějovic. Tančili tam Českou a Moravskou besedu a tenkráte jsem si umínil, že složím Besedu slezskou.

Po návratu jsem ve své obci posbíral všechny staré tance, ze kterých jsem po vzoru České a Moravské besedy sestavil pásmo. Kapelník Karel Škapa a můj švagr Josef Mokroš mi napsali noty, jak je zpaměti vždy hrávali. Autora hudebního zpracování slezské hymny Eduarda Bartoníčka jsem pak vyzval, aby to vše upravil. Jenže ředitel ostravského kůru Eduard Bartoníček se nedržel tradičních nápěvů a umělecky je po svém způsobu přeharmonizoval. Tato Slezská beseda vyšla tiskem roku 1913 a byla po Slezsku ve městech i na venkově přijata s neobyčejným nadšením, zvláště mládeže. Sám jsem ji nacvičoval asi na čtyřiceti místech.

Jedině v Sedlištích byla přijata kriticky. Mladým se sice líbila, ale nikoliv už starým. Již při prvním provedení v Sedlištích, u něhož jsme byli s Bartoníčkem přítomni, se nám oběma dostalo výtek. Sedlištští hudebníci měli Bartoníčkovi za zlé vyumělkovanou harmonizaci a násilný zásah do nápěvů, totéž staří tanečníci, kteří mě vlastně tance naučili, vyčítali mi. Staří lidé houževnatě obhajovali místní taneční, zpěvní i hudební tradici – a nakonec úplně odmítli moji Slezskou besedu s Bartoníčkovou úpravou, protože ruší domácí tradici a starodávný ráz. Slezská beseda se v Sedlištích tančila jen dvakráte, potřetí jen do polovice. Bylo to 25. ledna 1914, kdy na plese Rolnicko – občanské besedy po protestu starých Sedlišťanů zakročil hostinský Bardoň a zakázal pokračovat v tanci. Tak daleko se projevil odpor místních tradicionalistů. Ten večer jsem si teprve uvědomil, jak je třeba být opatrným v udržování tradic a při přejímání národopisných hodnot.

Abych napravil fiasko s vyumělkovanou Slezskou besedou, upravil jsem ji do původnějšího stavu pod názvem Slezská starodávná beseda. Vzešel však z toho spor s Eduardem Bartoníčkem, který trval na svém autorském právu hudebního zpracování a o nějaké změně podle přání tradicionalistů nechtěl ani slyšet. Ve vlastních vydáních jsem se pak snažil vrátit jednotlivým tancům Slezské besedy a jejich nápěvům původní charakter. V zásadě jsem sice nechal pořadí tanců, ale tančily se podle domácích zvyklostí. Proto se v jednotlivých krajích tančila různě. Ale tančila se jen v počátcích národopisného hnutí. Puritánství Sedlišťanů šlo tak daleko, že dokonce raději viděli, jestliže se tance vůbec tančily jednotlivě, bez pořadí a úprav. Sice jsem ji čtyřikráte upravoval stále více do původnějšího stavu, ale Slezskou besedu už staří Sedlišťané nikdy nepovažovali za své dílo. A se Slezskou čtverylkou jsem ani nevyšel na světlo boží. Zůstala jen v rukopisu a tančila se – vlastně jen zkoušela v sousedním Lískovci, kde vliv puritánů nebyl tak silný. Ale i tam se zatančila jen jednou! Do Sedlišť jsem se s ní neodvážil.

První Slezský rok

Joža Vochala

První Slezský rok se uskutečnil v Jablunkově jako velká národopisná slavnost v roce 1923. Redaktor a spisovatel František Sokol – Tůma (1856 – 1925) napsal: „Na horách Bezkydů se probudila láska k minulosti“. A Dr. František Pospíšil: „Rok v Jablunkově zrodily Sedliště a roj vzácných duší rázu probuzeneckého. Pastýři vytáhli dlouhé fujary, jiní pastýři píšťaly zase a veškerý slezský svéráz se tu představil v kráse dosud nevídané. Zpívaly se písně, o nichž jsme mysleli, že jsou dávno zaniklé. Objevily se tu neznámé tance, Sedlišťané s Hrčavjany předvedli ověnžoky – tance praslovanské, starobylé. Tak asi tančila družina praotce Čecha, když přišla na horu Říp, tak asi tančili Praslované v pravlasti. Také staré zvykosloví neznámé se tu předvedlo. První Slezský rok v Jablunkově byl nejvýznačnější národopisnou událostí ve Slezsku vůbec“. Druhý Slezský rok se konal v roce 1924 ve Frýdku a v Sedlištích. Ohromný mravní a kulturní úspěch prvního Slezského roku způsobil, že po patnáctiletých zkušenostech byl v roce 1923 na starobylém fojtství v Sedlištích ustaven spolek Slezské národopisné sdružení Sedlišťané.

Joža Vochala dbal, podle jeho vlastních slov, spíš na duchovní náplň, na ideologii, zásadovost a čistotu domácích tradic nežli na povrchní činnost bez ideje a zásad. Ze Sedlišťanů nechtěl mít nikdy spolek pro pořádání národopisných atrakcí, divadel a slavností, nemají-li tyto ideového zaměření. Dvě ilustrační fotky z dožínek v Domaslavicích jsou z roku 1945 a 1946. Kroje byly sestaveny podle momentálních možností, nejsou typicky těšínské.

Základ Sedlišťanů

Joža Vochala

Idea Sedlišťanů měla neobyčejně silný základ v tom, že staří lidé velmi dobře rozeznávali rozdíl mezi vlastní tradicí a tím, jak ji podává literatura. Nedaleko Sedlišť se totiž vytvořila pod vlivem literárního tradování umělá česko – polská hranice, o které však místní tradice vůbec nic nevěděla. Lid tu odjakživa žil po svém, ženil se a vdával navzájem a cítil se jednotným celkem, když se najednou objevila jakási tajemná kniha popisující, v kterých dědinách se prý mluví polsky a v kterých moravsky. Podle této knihy potom bylo děleno obyvatelstvo. Do obcí, jež byly označeny za místa s řečí polskou, byli dáni polští faráři i rechtoři a muselo se v kostele a ve škole zavádět vše do polštiny.

Lid se takovému nařízení bránil, podnikal veškeré možné kroky, aby si tradiční řeč moravskou za všech okolností udržel. Z obce Těrlicka šla v roce 1860 velká deputace občanů za vratislavským biskupem do Frýdku, když tu byl na biřmování, požádat ho, aby v jejich kostele, tak jak od nepaměti bývalo, zůstala kostelní řečí i nadále řeč moravská. Biskup jim dal zprvu zapravdu a rozhodl, že když tam až dosud povždy bylo vše jen moravské, ať tedy zůstane i dále zase vše moravské. Ale přítomný jejich k nim dosazený farář biskupa upozornil na jakousi knížku a když se biskup do ní podíval, ihned změnil své rozhodnutí a prohlásil, že v té knize, kterou sepsali dva velmi učení kněží, je jejich obec zapsána jako polská, a že tedy u nich podle této knížky musí vše býti změněno na polské. Marná byla každá další snaha Těrlických po moravské řeči, podle ní museli si dát líbit polštinu a obec prohlášena za ryze polskou.

Těrličtí potom tu knihu hledali u českých písmáků a v českých knihovnách, písmák Stříž z Bruzovic ji hledal ke koupi až v Praze, když se tam byl pěšky za knihami vypravil. Také u písmáků v Sedlištích ji hledali – darmo. Našel jsem ji konečně v musejní knihovně v Opavě. Je to Reginalda Kneiffela (Dolní Lipá 1761 – 1826) Topografie c.k. rak. Slezska (čtyřdílná Topographie des kaiserl. königl. Antheils von Schlesien; první soustavnější informace o rakouském Slezsku) vydaná v letech 1804 – 1806 v Brně jako kancelářská příručka se stručným popisem všech obcí ve Slezsku, u nichž je poznamenáno, jakou řečí lid mluví. O obcích na Opavsku poznamenáno, mluví-li německy neb moravsky, o obcích na Těšínsku označena řeč obcí buď za německou, slezsko – moravskou nebo slezsko – polskou. Označení je dost nedbalé a povrchní a děláno asi přímo v Těšíně, kde to se vší pravděpodobností mohl dělati jedině učený exjesuita Scherschnik.

Scherschnik byl v Praze úředníkem českého musea a hojně se stýkal s českými literárními kruhy. Po svém návratu do rodného Těšína si povšimnul, že lid na Těšínsku užívá v řeči nosovek, kterých už nezná spisovná čeština, ale má je spisovná polština. Obce, jež měly v nářečí nosovky, označil za slezsko – polské, kde nosovek již nebylo lze postihnouti za slezsko – moravské. Podle tohoto rozdělení dělen byl potom slezský lid na Poláky a Moravce, ač lid sám takového odlišného národního vědomí neměl a dlouho se mu bránil, ale neubránil. Dotyčná Topografie byla považována za úřední, oficiální a právoplatnou publikaci, podle které se řídily státní, zemské i církevní a školní úřady tak důsledně, že během půl století popolštěné takto školy a kostely opravdu daly těmto obcím polský zevní ráz.

Údaj z roku 1804 se dostal do knižní tradice tak, že ho opisovali polští, němečtí ale též čeští spisovatelé, a dokonce vědečtí pracovníci tak dokonale, až se v české literatuře strnule ujal. Čeští lidé na Těšínsku nemohou odpustit českým vědeckým pracovníkům, že do svých vědeckých publikací nekriticky přejali údaj z roku 1804, aniž ho blíže a lépe prostudovali a vzali také ohled na lidovou tradici a národopisnou skutečnost, která takové národnostní a jazykové čáry na Těšínsku neznala. Je to takzvaný poledník českopolský, vymyšlená a uměle zakreslená čára. Pouta literární tradice jsou však daleko pevnější a tužší nežli tradice lidové. Chyby a omyly vzniklé z nedostatečné znalosti slezských poměrů u starých českých učenců se dostaly do české literatury a zůstaly v ní dodnes. Vliv celoživotního pobytu na školách a mezi mrtvými knihami vytvořil typ papírových vědeckých pracovníků, kteří lidu na Těšínsku vůbec nedovedli povědět, jak je to vlastně s národností a jazykovým stavem lidu těšínského.

Tato česko – polská hranice je dodnes pro období do první republiky považována za poměrně stabilní a přesto, že se jazyk nebere jako přesný ukazatel národnosti, uznává se zde jako územní vymezení obou etnik. Roku 1885 ji zaznamenal Czoernig, projevila se ve sčítáních lidu v letech 1880 až 1910 – neboli v té době již byla v povědomí lidu obecně rozšířená.

Jan Leopold Šeršník

Těšín 1747 – 1814 Těšín

Jan Leopold Šeršník (Scherschnick, Szersznik), pocházející ze známé těšínské měšťanské rodiny, byl všestranně vzdělaným humanistou, autorem řady vědeckých rozprav, jednou z nejvýznamnějších osobností Těšína (ještě nejen polského). Studoval v Olomouci, Brně a v Praze, pro knihovnu v pražském Klementinu sestavil katalog a sepsal její dějiny. Po zrušení řádu Jezuitů (1773), jehož byl členem, přišel zpět do rodného Těšína (1775), který se poté stal jeho přičiněním kulturním střediskem nadregionálního významu. Působil jako profesor a prefekt místního gymnázia, byl městským radním, shromáždil knihovnu o dvanácti tisících svazcích, v roce 1802 v Těšíně založil první muzeum v hranicích tehdejšího habsburského soustátí – dnes Muzeum těšínského Slezska v Těšíně. (V Česku je nejstarší muzejní institucí Slezské muzeum v Opavě založené v roce 1814, v roce 1817 vzniklo muzeum v Brně, v roce 1818 v Praze.) Muzejní práci pojímal Jan Leopold Šeršník takřka moderně, se zaměřením na vědeckou a vzdělávací činnost. Jasný systém jeho přírodopisných sbírek přitahoval ke studiu jak odborníky, tehdy ještě nepočetné, tak žáky těšínských škol. Zasloužil se mj. o rozvoj talentu Josefa Božka.

Josef Božek (Biery u Bílska, dnes Polsko, 1782 – 1835 Praha), český mechanik a vynálezce (pocházel z české mydlářské rodiny), postavil a roku 1815 v Praze předvedl parní vůz – vozítko, samohyb. Na evropské pevnině to bylo poprvé od pokusů, jež roku 1772 ukončil Francouz Cugnot [Kyňo], který zkonstruoval první parní automobil v roce 1767; po něm v Anglii 1801 Trevithick a Vivian. V roce 1817 Josef Božek předvedl parní loď se dvěma lopatkovými koly. Z korespondence Jana Leopolda Šeršníka víme také například o pokusech Josefa Božka – za jeho školních let, kdy v Těšíně bydlel u svého strýce zámečníka – a Jana Bezecného z Frýdku sestrojit hudební automaty.

Óndra Łysohorský

Frýdek 1905 – 1989 Bratislava

Básník a vysokoškolský učitel

Vlastním jménem Ervín Goj. Vyrůstal v početné rodině frýdeckého horníka a hutníka, v jazykovém prostředí „laštiny“ a němčiny. Navštěvoval německé školy ve Frýdku, Bohumíně a Ostravě, též české gymnázium v Místku. Po maturitě studoval na německé univerzitě v Praze němčinu, francouzštinu a češtinu, doktorát získal v roce 1928. Po půlročním studijním pobytu v Itálii učil na slovenském gymnáziu v Bratislavě, na německém dívčím gymnáziu v Ostravě, pak na slovenském gymnáziu v Trnavě a v Bratislavě. Po ekonomické krizi třicátých let se ztotožnil s bídným údělem horníků a začal psát poezii laštinou – jazykem nejtěsněji spjatým s dělníky ostravského regionu. V roce 1935 se podílel na vzniku skupiny socialistických realistů Blok, 1936 v Ostravě založil spolu s dalšími socialisticky orientovanou skupinu Lašsko perspektywa.

V srpnu 1939 emigroval do Sovětského svazu. V Moskvě přednášel němčinu a češtinu, za evakuace 1941 – 1943 v Taškentu. Od roku 1941 pracoval ve Všeslovanském výboru (jako mluvčí „lašského národa“, o jehož autonomii se zasazoval), roku 1942 byl přijat do Svazu sovětských spisovatelů. V roce 1946 se vrátil do Bratislavy, vyučoval na gymnáziu, pak působil v univerzitní knihovně jako referent pro sovětskou a cizojazyčnou literaturu, do důchodu v roce 1961 vedl na bratislavské Komenského univerzitě katedru jazyků.

Se vzrůstem sympatií ke komunistickým ideálům nabyl mínění, že jeho poezie psaná v přeshraničním dialektu je v souladu s komunistickým pojetím internacionalismu. Vládnoucí komunisté však viděli v použití dialektu s nádechem polštiny spíše nebezpečí územního separatismu. Po únoru 1948 byl Łysohorský obviněn z buržoazního nacionalismu (stejně tak tajemník OV KSČ Paweł Cieślar, který v roce 1950 vystoupil s požadavkem polské územní autonomie na Těšínsku, za což byl vyloučen ze strany). Následovalo určité údobí klidu, ale v roce 1960 proti němu útoky opět zesílily. V té době vyšla na jeho podporu brožura Dílo Óndry Łysohorského – promarněná mince rodného kraje. Po roce 1968 byl na indexu a rostla jeho popularita v zahraničí. V roce 1970 kandidoval na Nobelovu cenu za literaturu. Jako jediný český spisovatel obdržel Nobelovu cenu za literaturu Jaroslav Seifert v roce 1984.

Od svých sedmnácti let do roku 1932 psal verše v němčině. O změně napsal Bezručovi: „Dokonały přełóm śe stoł letoś v leće. A včil nědovedu jinač spivać ež v jazyku, v jakym spiwała moja mama.“ Před Łysohorským neměla „laština“ psanou podobu. Pro její základ vzal hornoostravské nářečí, jímž se mluvilo na Frýdecku, doplněný o prvky opavských nářečí. Ve větné stavbě a slovníku používal prostředky spisovné češtiny, částečně polštiny. V pravopise se přiklonil k polskému systému, přízvuk je stejně jako v polštině na předposlední slabice.

Podnícen Bezručem a zároveň v zajetí svérázného politického romantismu si Óndra Łysohorský, sám prožívající osud vnitřního exulanta, vytvořil představu utlačovaného dvoumiliónového lašského národa, jenž je v česko – polském pomezí etnicky, společensky a ekonomicky hněten Čechy, Němci a Poláky. Ve sbírce Śpiwajuco piaść (1934) ve stroze působících a úderných verších zachycuje ráz rodného kraje a ve vášnivých invektivách proti Praze vystupuje jako mluvčí slezských proletářů. Zdá se však, že jeho požadavek jazykového odloučení nevyrůstal z aktuálních potřeb kolektivu, s nímž se mu nepodařilo plně splynout. Stojí spíše nad kolektivem než uprostřed něj, v čemž měl jistě nedostižný Bezručův vzor.

Tezovitost první sbírky překonal v knize Hłos hrudy (1935), v níž jsou i jemně podané obrazy přírody a básně intimní lyriky. Většina dalších básní zůstala v rukopisech a byla vydána značně později v zahraničí. Poezie Óndry Łysohorského se postupně proměňovala. Za války přibírala antifašistická témata, kterými dosáhla velkého ohlasu v Sovětském svazu. V poválečném období ji naplňovalo širší humanistické pojetí, příroda se mu stávala příměrem lidské existence. Uplatňoval také motivy milostné a reflexivní lyriky. Tato vyspělá tvorba byla příznivě přijímána v 60. a 70. letech v Německu, Francii, Anglii, Švýcarsku, Řecku a Norsku. Óndra Łysohorský tvořil německy, česky a v umělé laštině a jeho dílo bylo přeloženo do více než čtyřiceti jazyků. Ve své rodné zemi zůstal – bez ohledu na výbor v laštině vydaný v Praze nebo dílčí české a slovenské překlady – v podstatě neznámý.

Jsem vlastencem proto, že je nemožno přetrhat svazky,

jež poutají člověka k předkům, jichž dědictví dostal,

a k zemi, na níž stála jeho kolébka a bude jeho hrob;

miluji řeč českou, protože nemůžu nalézt lepšího prostředku,

jímž bych žaloval nebi své úzkosti.

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)

***

Co prchá, to vždy krásné je,

co krásné je, hleď zadržeti,

kroj, nářečí, obyčeje,

srdce prostá moravských dětí.

Petr Bezruč Sedlišťanům

dál...

Minulost ukrytá v názvech – Domaslavice – Soběšovice – Poluciní – Literární obraz Těšínska – Soběšovská pohádka

Úvod – Obsah