Soběšovská pohádka

..zpět

*********************************

titul..

 

 

Hrubým, basovým zvukem rozléhá se poskok vlnek Luciny, bručivý její sten dere se na vršky strání a kopečků, zachycuje se v korunách stromů, zní ozvěnou krajinou a padá jako tesknota do lidských duší. Jako by ty vlnky s bolestným pozdravem se loučily: Víc se nevrátíme, plujeme do cizích neznámých dálek, do ciziny. Potůčky Osový, Řeštník a Bruzůvka svými slabými hlásky dávají se slyšet, jejich zurčivé kapky šplouchají po kamení, odrážejí se svým stříbropěnným leskem od břehu, svým šelestivým hlasem jakoby volaly na sesterskou Lucinu: Počkej, počkej nás, chceme s tebou zabrat! I my spěcháme v tu neznámou dálku, počkej, půjdeme společně. Půjde se nám společně radostněji a veseleji v cizí ty kraje. Budeme se držet pohromadě v tom cizím světa moři.

Tak plujou vlnky pramínků beskydských vod do neznámé dálky ve velkém proudu Olzy, Ostravice, Odry, v tom velkém proudu slovanských vod. Loučí se po cestě s rodnou krajinou a se vším, co za sebou zanechávají. Z beskydských pramínků vyskočily, prodraly se chudobou, ale i prostou krásou rodné své domoviny, spěchají, utíkají v neznámý svět. Tam splývají ve velkém moři věčnosti, přetavují se v duši mračen a v té podobě stařeček vítr žene je zpátky do jejich rodných krajů. Co ten Jaščerník, co ten jest tak tichý? On zůstává věren svému kraji, ozývá se jen vyčítavě: Jen ne tak rychle do širého světa, jen nemějte tak na spěch, potůčky! Proč tak utíkáte? Já zde zůstanu, po svém budu živ.

Vrchy a kopečky s hůrkami dívají se na podivný chvat a spěch potůčků a bystřin, jak utíkají do cizího světa. Kohut posílá po nich pozdrav sesterským horám a kopcům, však zůstává doma u svých druhů, zpívá si svou ranní písničku při prvních polibcích budícího se sluníčka, objat v náruč jeho paprsků. Na večer pěje si písničku díků, barví se zlatou září zapadajícího slunce. V noci si klidně spí za stříbrného svitu měsíce neb pod těžkými černými mraky. Zůstal věrný svým okolním lesům a hájům.

Tam do dálek táhnou se šedé pásy vroubené zelení stromů. Co je to asi? To jsou cesty a cestičky, vedou na vše strany do světa z domova a zase zpět. Jedna z nich, Zvolka, táhne se klikatě k poutnímu městu Frýdku, druhá do kostelíčku v Domaslovicích, kde dobrý kněz P. Jan Ježíšek kázal rodnou řečí slovo boží. Vedou tam do Těšína, u nich kříže a boží muka. Svědci lidských osudů a událostí. Vinou se přes kopečky, doliny a stráně, poli a loukami, úrodnými lány s chaloupkami nízkými, a v nich pohádky životů lidských. Kolik tu bájí se skrývá, kolik pověstí a zašlých událostí utajeno pod stromy, v lesích, pod božími muky. Kolik tu přešlo lidských věků a stopy jejich vryté v tvář země. Jsou to stopy minulosti, odrazily se trvale a zjevně v tváři matky země. Ruka času ji zbrázdila, tu hlubší tam hrubší vrásky zůstavila. Zůstavila i těžší jizvy jako po sečných ranách a ze slz proplakaných minulými věky. Toť rýhy potůčků dnes bublajících a utíkajících kamsi v cizí dálku, jakoby byly napájené slzami plačící země.

Radosti málo, žalu, smutku i slz k zalknutí. Nad vrcholky hor, co vroubí kraj, vidíš mraky a mlhy. Vidíš, jak zdvíhají se tyto kopce, jak prosebně vztahují ruce k modlitbě, k slunci o životadárnou sílu, prosebně šeptají svůj denní Otčenáš. Hle, vidíš zde zemi, kde zapadající slunce vrhá svou zlatou záři na daleké obzory, zachycuje se svou krásou v korunách zelených lesů, zlatí je barvou nezpodobenou – a do údolíček padá již jenom stín. V té zemi, co pohádkami voní, co smutkem zpívá, co po štěstí touží, co tesknotou dyší, v té zemi se dříve stmívá a později svítá. Sluneční ráno zachytí jen vrcholky stromů, sklouza líně po nich do údolí k lidským příbytkům, k srdcím prostých pracujících lidí jako světlý den. Žijí oni svému štěstí, svým radostem, svým touhám, svým růžovým snům propleteným bodláky strádání, bolů a smutku i útrap. Vše to každodenně kladou modlitbou před oltářem Tvůrce svého, Tvůrce všeho toho dění, prosíce o sílu ducha, o sílu víry a naděje.

Jaroslav Ludvík Mikoláš 1951

 

 

Kovový obrázek vedle Pichů v Dolních Domaslavicích (uprostřed).

Kříž u Konečných na Frančeskách / zvonice a kříž na Kocurovicích (dodnes), bílé štíty v pozadí Kobělušovi.

Kaplička a zvonice na Podlesí v Horních Domaslavicích (dodnes) / kaplička na Kocurovicích (dodnes) / evang. kaple na Volovci.

Plastiky sv. Anny, sv. Jana Nepomuckého a sv. Floriana z kapličky sv. Anny u hornodomaslavského zámku.

Sv. Jan Nepomucký poblíž domaslavského kostela (dodnes) / sv. Jan Nepomucký u slezskoostravského hradu / P. Marie před domaslavskou farou (dodnes) / sv. Jan Nepomucký u zámku v Prostředních Bludovicích. Zvony z domaslavského kostela.

 
 

 

 

..zpět

 

titul..

 

Minulost ukrytá v názvech – Domaslavice Soběšovice Poluciní Literární obraz TěšínskaSoběšovská pohádka

Úvod Obsah