Soběšovice
******************
dál...
První písemné zprávy
Lidově zvány Šebišovice, Šobišovice, Sobišovice atd. První záznam o obci pochází z roku 1227, kdy se připomíná dvůr dolnosoběšovský. Na něm údajně hospodařil Sobek / Soběk řečený Střela, jenž je pokládán za prvního kolonizátora Soběšovic. Roku 1305 je obec zmiňována ve výčtu desátků, v roce 1450 je uvedena v seznamu neknížecích vsí náležících k frýdeckému okrsku. Roku 1475 se psal Pašek Šobišovský (jako svědek), který je prvním písemně doloženým držitelem Soběšovic, 1521 zřejmě tentýž vystupuje jako Kryštof Šobišovský. 1545 tu seděl Jan Hnojnický, 1573 bratři Kašpar a Kryštof Šobišovští z Šinovic, 1580 – 1598 Jeremiáš Sobišovský z Šinovic v Horních Soběšovicích a současně Bedřich, Jiří, Jindřich a Karel, bratři Šípové z Bránice v Dolních Soběšovicích. Od těch let se rozlišují Horní a Dolní Soběšovice. Od 18. století měly obě části opět společné osudy. Z berního sumáře z roku 1600 vyplývá, že majetek Dolních Soběšovic sestával z 10 usedlostí, z toho 7 zahradníků, 2 domkaři s polnostmi a 1 nájemný mlynář. Horní Soběšovice měly 19 usedlostí, z toho 6 selských, 9 zahradnických, 1 domkařskou s polnostmi, 1 dědičného mlynáře a 2 řemeslníky. V letech 1880 – 1991 žilo v Soběšovicích průměrně 790 obyvatel.
Soběšovský kostel a škola
První zpráva o kostelu pochází z roku 1376 ze soupisu farností těšínského arcikněžství, pod názvem Schobischow, nověji ze soupisu svatopeterského haléře z roku 1447. Do 16. století patřily k soběšovské farnosti také Žermanice. Po roce 1654 byly Soběšovice přičleněny k farnosti v Domaslavicích. Protože tehdejší dřevěný kostel již hrozil zřícením, byl dle pověsti kolem roku 1681 do obce převezen starý dřevěný kostel z Dobré. Po požáru jej v letech 1788 – 1789 nahradil zděný, opět zasvěcený Navštívení Panny Marie. Ve 20. století zanikl při výstavbě přehradní nádrže – společně se zámky z 18. století, starou soběšovskou školu z roku 1865 a ostatní zástavbou. V Soběšovicích a Domaslavicích tehdy zaniklo na 120 objektů. Současný kostel v Soběšovicích byl vysvěcen v roce 1961, nová škola je postavena od roku 1965.
Dolnosoběšovský zámek
Na Dolních Soběšovicích seděl roku 1602 Jiřík Bibrštejn z Bojišova, 1610 jen na polovině Jan Foglar ze Studené Vody, 1616 Adam Scipion z Kretčína, 1668 Joachym Kyselovský z Kyselova, kolem roku 1670 Adam Golkovský z Golkovic a 1695 Kateřina Františka Lipovská z Balče, rozená Osecká z Oseka, která 1704 prodala Dolní Soběšovice Václavu Vilémovi Pelhřimovi z Třanovic. Roku 1723 držel ves Karel Bedřich Křídlovský z Křídlovic (i Horní Soběšovice a Horní Domaslavice), který prodal statek 1726 Evě Zuzaně Ozorovské a ta opět za 2 800 tolarů Janu Filipovi sv. p. ze Saint Genois. Roku 1739 seděl tu Ignác Spens z Boden ze starého skotského rodu, 1766 Karel Křídlovský z Křídlovic a mnozí jiní. Někdy v druhé polovině 18. století tady Křidlovští postavili dvůr s nevelkým klasicistním zámkem s polovalbovou mansardovou střechou. V 19. století jej vlastnila rodina Kasperlíkova, Josef Grus, Bernard Primus, Jan Chadraba. V roce 1914 koupila velkostatek Pozemková banka v Moravské Ostravě, 1920 Michal a Marie Kurowští a Jan a Kateřina Rabinovi. Po roce 1945 zestátněn, využíván Jednotným zemědělským družstvem, 1956 zatopen Žermanickou přehradou.
Saint Genois
Původem francouzský rod, který přišel na Těšínsko, když císařský plukovník Filip Saint Genois koupil v roce 1654 Dolní Domaslavice, Ropici a Suchou. Znak má na červeném štítě modré břevno pošikem a druhé pokosem s 5 růžemi, v horní části štítu starý původní znak (na modrém štítě příčné bílé břevno, v každém ze tří polí tři bílé koule vedle sebe), klenot orlí křídla s lilií na stonku uprostřed.
Hornosoběšovský zámek
Po Jremiáši Sobišovském z Šinovic statek Horní Soběšovice vlastnila roku 1615 Anna Czirochowna z Pontenova, 1626 Kašpar Rapiš, 1636 – 1641 Volf Jiří Rapiš, 1668 Alžběta Pilarová z Pilhu, rozená Rapišová. Jiří Tluk z Tošanovic prodal 1703 Horní Soběšovice Karlu Leopoldovi Beessovi z Chrostiny, načež 1722 seděl tu Bedřich Křídlovský z Křídlovic, jehož manželkou byla Helena sv. paní ze Saint Genois, a 1766 Leopold Schick von Lenz. Karel Křídlovský jej prodal roku 1790 těšínskému obchodníku Josefu Skulinovi, který zde v letech 1790 – 1794 vybudoval menší zámeček, jednopatrovou klasicistní budovu s valbovou střechou. Roku 1828 jej získal Bernard Primus, jenž Horní a Dolní Soběšovice spojil, v roce 1881 od jeho nástupců hornosoběšovský statek koupil Josef Chadraba a po něm ho vlastnil syn Václav Chadraba. Jeho majetek nakonec dostal správce (adjunkt) statku Václav Vaníček (ženatý s Gertrudou Štěrbovou, vdovou, roz. Slaninovou), protože již nebylo jiných dědiců. V roce 1948 byl zámek a statek zestátněn a umístěno v něm Jednotné zemědělské družstvo. 1956 zatopen Žermanickou přehradou.
Křídlovský z Křídlovic
Často Skřídlovský ze Skřídlovic, starobylý rod pocházející z Křídlovic 10 km severozápadně od Lublimic, 6 km východně od Dobroděně. Znak má na štítě a jako klenot vzepjatého kozla.
V soběšovské kronice Alfonze Halfara rektora se dočteme, že bratři Václav a Jan Chadrabové se přistěhovali z Kralup v roce 1873. Rozdělili si panství tak, že Václav podržel Horní Soběšovice a Jan Dolní. Velkostatek koupili od statkáře Primuse zpolovice na dluh. O koupi Šobišovského panství se zajímala také obec za burmistra Vitazka. Počítali, že pozemky rozparcelují, lesy a staleté duby vykácejí, prodají a na zbytku že bude hospodařit obec. Jenže obecní tatíci byli jedni pro a druzí proti. A zatímco se dohadovali, Chadrabové je předešli. Ti pole sice nerozparcelovali, ale lesy vykáceli, duby rozprodali, a tak spláceli dluh. Václav Chadraba sloužil u rakouské armády jako důstojník, na statku hospodařila jeho mladá žena se správcem. Ve chlévech jim stálo 30 dojnic, 10 jalovic, 20 vepřů, 2 páry koní, 5 párů volů a plno drůbeže.
Ku panství hornošobišovkému patřil zámek, lihovar (anebo pivovar v době držení Křídlovskými a Josefem Skulinou), stáje a stodoly, pro deputátníky bylo pět domků, většinou dřevěných. Celková výměra zemědělské půdy a lesa činila 175 hektarů. Kolem polních cest a mezí vysázeli Chadrabové švestkové aleje, z jejichž úrody pálili slivovici, přes zimu pálili líh z brambor. Dřívější majitelé se také zabývali chovem ovcí na slinitém kopci Husarůvce, stála tam snad ještě začátkem 20. století dřevěná budova pro ovčáře zvaná ovčárna. Za největšího rozmachu salašnictví v druhé polovině 18. století se v Těšínských Beskydech chovalo asi na padesáti salaších na 20 – 30 tisíců ovcí a koz.
Na Kamenci blízko řeky stála dvorská sýpka, kterou roku 1880 odplavila velká povodeň. Chadrabové museli svou sklizeň z východní strany převážet přes řeku. Přes řeku nebylo mostu, proto usilovali, aby jim ho postavila obec. Poplatníci se bouřili, páni ale měli právo a most se v roce 1905 stavěl i přes protesty. Chadrabové vlastnili a pronajímali hostinec na Kamenci, naposled známý jako Vachtářova hospoda.
Statek hornošobišovský měl dva malé rybníčky, jeden nad dvorem, ze kterého se napájel v letním období dobytek a při mlácení se z něho brala voda na páru. Druhý rybník byl pod lihovarem, tím se proháněly husy a kačeny a máčely se v něm dřevěné vodovodní roury, aby nepraskaly. Do zámku a lihovaru tekla voda dřevěným potrubím z potoka Řunsníka.
Pitrov
Dvůr Pitrov prodal v roce 1580 Kašpar Šobišovský z Šínovic za 600 zl. Petru Čevlejovi z Pruskova a jeho manželce Voršile Zemecké ze Zemetic. V roce 1725 činil na Pitrově u Soběšovic poslední vůli Karel Václav Bříškovský z Břízek, podle níž poroučel vše svým dvěma synům Karlu Václavovi a Adamu Václavovi Bříškovskému z Břízek, jeho dvě dcery byly v té době již provdány. Adama Bříškovského z Břízek připomínal v původním soběšovském kostele obraz sv. Jana Nepomuckého z roku 1760 nápisem „Sv. Jane...modli se za svého sluhu Adama Brziskowskeho z Brzizek rozeným, a z Pitrowa pocházejícím“ s připojeným znakem půlměsíce (neznámo proč). Obraz Nanebevstoupení Panny Marie byl opatřen textem „...i od pana Waclawa Brzyszkowskiego de Brzyszek, dědičného pána na Pitrově“. Z roku 1722 pocházející zvon nesl jméno dárce Václava Bříškovského z Břízek, dědičného pána na Pitrově. Adam Waclaw Brziskowski (Adam Waczlaw Brzisskowsky z Brzissek) měl v letech 1732 – 1742 větší část Dolních Soběšovic. Jeho manželkou byla Helena Františka Lhotská ze Lhoty. V roce 1733 prodal Pitrov. V roce 1738 koupil Pitrov baron Ignác Spens z Boden a roku 1766 tu seděl Ignác Daniel Spens z Boden. Kolem roku 1770 koupil statek Jiří de Kolonich, pak svobodníci Josef Jung a Josef Skulina. 1806 náležel Anně Jungové. Díl Pitrova se na sklonku 18. století nazýval Krosov.
Znaky obcí
Otisk soběšovského oválného pečetidla z elaborátu karolinského katastru z roku 1723 obsahuje obraz pluhu se dvěma koly, nad kterým jsou oblaka a hvězda rozdělující nahoře legendu. Nad pluhem je umístěn letopočet 1723. Německý opis PETSCHATT DER GEMEINDE IN OBERSCHEBISSOWITZ je lemován linkou a perlovcem.
Pečetítko Dolních Soběšovic z roku 1820 je kulaté, ve spodní části má pečetní pole členitou arabesku, nad kterou je položen obilný snop. Nad snopem se vznáší ptáček držící v zobáku klas. Český opis mezi perlovci zní OBEC.Dulni.Schobischowitze. Na českém razítku obecního úřadu z konce roku 1918 byla slezská orlice.
Dnešní znak Soběšovic (není použit na úředním obecním razítku) tvoří v zeleném štítě stříbrná vlnovka se třemi vlnkami ohraničená černou linkou, před ní jsou tři svázané zlaté obilné klasy a nad nimi letící stříbrná holubice, která v zobáčku nese další zlatý klas.
Pitrov jako středisko drobného statku počátkem 18. století ještě neměl svůj vlastní typář a elaborát karolinského katastru musel fojt zpečetit osobním pečetítkem. V josefském katastru měl již oválné pečetidlo: v zevně lemovaném poli dvě dole zkřížené ratolesti, mezi nimiž byla umístěna písmena DP, nepochybně znamenající německý název obce Dorf Pitrau. Roku 1820 byl v kulatém pečetním poli zobrazen jehličnatý strom. Od roku 1850 je Pitrov součástí Soběšovic.
Kutací sobišovské právo
Ze soběšovské kroniky Alfonze Halfara rektora
Uhelný průmysl se v ostravském a karvinském revíru slibně rozvíjel, uhlobaroni si po okolí zajišťovali zásoby uhlí. Tato horečka zapůsobila i na majitele dvoru ze Soběšovic, který si zajistil na svých pozemcích a oplácel kutací právo. Počítal, že své pozemky lepší zpeněží. Aby se přesvědčil, zdali uhlí na katastru obce je, najal si čtyři dělníky, kteří začali pokusnou šachtici nad svahem nad Šebestíkem kopat (asi roku 1875). Vykopaný kámen a vodu naváželi do rokliny. Aby Chadraba dělníky popohnal, slíbil jim, že jak přijdou na uhlí, že jim vykulí bečulku palarňuvky. Dělníkům ale brzdila práci voda. Vedoucí dělníků Šebestík, který byl vždy veselé mysli, přišel na nápad:
„Rano, jak šel do roboty, to vžun babě ze šopy koš uhla. Jak vytohli vode, zrobili na dně šachtice duče, uhli z koše tam vysuli a přikryli go kamynim a jednego rychlego posla poslali z befelim do zumku, že už přišli na uhli. Hadraba nakozol zapřungať vuz, do něgo dali bečulke s kvitym a jehali s panym ku šachtici. Hadraba od radosti sfarol do šachtice, aby to uhli uviděl. Haviře pozbirali po vrchu kamyň a začli uhli kopať a suť do kbela. Hadraba od radosti, že přišli na uhli, kozol vyfarat na vrch, až se popijum a potym až uhli fědrujum, a un pojehol do dvora zdělit manželce radostnum sprave. Chlopi, jak se dobře popili, uhli ze gbelym na vrch vytohli a misto do voza se go Šebestik vysypol do koša, aby go mug svoji babě vsuť do šopy.
Hadraba roz se dol napoliť, ale podrugi byl opatrnějši, proto jego robotnici při kopaňu šachtice špekulirovali, jak na pana. Odbirke měli chlopi roz za měsic, Hadraba im platil enem za metry, a vody bylo rano v šachtici, že štvěrť šichty jum mušeli vylivať, a tu Šebestik přišel na novy napad. Jak pan pušťol šnure při měřiňu metru do šachtice, to Šebestik te šnury nastočol tři metry do vody. Tři metry šachtice přibylo, ale vykopane něbylo. A roz jim na tyn švincel Hadraba přišel. Jak měřil na vrchu vytohnutum šnure metrym, divo se – te šnury je skoro tři metry mokre. Pravi: Nale, chlopi, jak vy tam poraditě robit v te vodě? Sfarol un do šachty a mušalo se měřiť na novo.
Hadraba se pozvol do zumku hornického inžinira Čižka, ktery Hadrabovi řek: Kdo chce uhli kopat, musi nejprve do šachty nasut zlota, a potym děpro može uhli těžit. A Hadrabove zlota niměli. Robotnici vykopali něcalych třicet metru šachtice, vypravi se, že přišli na uhelny proplastek ve vyši devět coli. Po tomto neuspěchu se dolovani zastavilo.“
O přezdívkách
Pro základní orientaci se hojně užívalo místních označení. Téměř každá obec a její obyvatelé měli přezdívku, které vznikaly a zanikaly s výraznými rysy obyvatel a často byly posměšné. Například Milíkované byli brioře, měli totiž hodně slivek (švestek), z nichž si vařili briju. Z Návsi byli švolkoře, ti prý milovali moučné halušky, švolky. V Hrádku byli vajčoře, vozili vejce na trh do Ostravy, ve Vendryni papučoře, protože v zimě pletli ze slámy papuče atd.
Když bydlelo na vesnici více lidí s týmž jménem, bylo zvykem dát jim pro rozlišení další jméno. V Soběšovicích třeba bydlelo pět Kičmerů. Tomu nejbohatšímu přidali dvě jména: Kičmer na roli anebo Rozental. To druhé proto, že se rád zastavil v těšínské krčmě u Žida Rozentala, kterého v opilosti přede všemi vychvaloval. Druhý Kičmer získal jméno Ťumpuška, protože si koupil chaloupku od Ťumpy, a protože byl tento Kičmer malý, dali mu jméno Ťumpuška. Třetí Kičmer dostal jméno Smrtonoš, protože byl chudý (hubený) jako smrt – kterou ale žáden ještě neviděl. Čtvrtý Kičmer měl jméno boží muka, neboť vedle jeho stavení stála boží muka.
Těžba železné rudy
V 19. století se těžil vápenec a železná ruda v místech těšinitového lomu nedaleko hráze Žermanické nádrže. Po dávných rudařích zůstaly kopcovité navozeniny také na Krosově, ve Vrbově a Fojtíku. Rudu odváželi sedláci ponejvíce do Bašky. Podle starých pamětníků dolování v kraji zaniklo s výstavbou železnice, po níž z ciziny přijížděly vagóny s kvalitnější surovinou. V Dolních Domaslavicích se dolovala nízkoprocentní železná ruda ve farské oboře nad farou a školou, kde prý i dělníci byli zasypáni. Po tomto dolování byly dobře patrné kopečky poblíž bývalé měšťanské školy a Herecových. V roce 1948 odtud Jan Štěpán Zaškolný odebral vzorek zeminy a hrubou analýzou zjistil 3,5 % Fe. V ložiscích tzv. chudých rud na Frýdecku a Těšínsku se uvádí 16 – 22% Fe.
Roku 1847 byla dokončena první kolej Severní dráhy Ferdinandovy z Vídně do Bohumína – nejstarší dráha s parní trakcí v rakouské monarchii. V letech 1869 – 1873 byl spojen Bohumín, Těšín a Jablunkov s Košicemi, v roce (1883 –) 1888 vedla magistrála z Bílska přes Těšín a Frýdek do Kojetína, v roce 1871 trať z Moravské Ostravy do Frýdlantu nad Ostravicí (1908/1932 až do Bílé).
Zemědělství a řemesla
V Domaslavicích a Soběšovicích se lidé zabývali také pěstováním lnu a domácí výrobou plátna (sukna). Jelikož se ve Frýdku začaly stavět bavlnářské závody – první textilní továrnu zde založil židovský podnikatel Josef Munk z Haliče v roce 1832 – počala domácí výroba upadat, do konce století skončila úplně. Průmyslové zpracování ukončilo také vyplétání ohýbaných židlí po vesnicích a místní hrnčířskou výrobu. V Tošanovicích byla známá hrnčírna.
Brambory začal v regionu poprvé pěstovat těšínský půrkrabí Kaiser ve vévodské zahradě v Těšíně roku 1735. Rozhodující měrou se ve Slezsku rozšířily na počátku 70. let 18. století, kdy Královský úřad v Opavě vydal poučení o jejich pěstování a využití pro výrobu alkoholu. Nejstarší zmínka o bramborech v českých zemích pochází z roku 1623, v Praze je v 17. století pěstovali irští františkáni zvaní Hyberni. Dovážely se hlavně z Braniborska, odkud zkomolením vznikl jejich název braniboráky.
Vodní mlýny
Jelikož bylo v Soběšovicích více mlýnů a mlečů, přivážejících obilí, málo, mlynář Ondřej Menšík mlýn na č.p. 22 v roce 1910 zrušil a živil se polním hospodářstvím. Ve starších dobách mívala většina mlečů určen mlýn, ve kterém musela mlít. Další vodní mlýn napojený vodou z potoka Řunsníka byl mlynáře Viléma Žurka. Okolo něj se rozkládaly velké rybníky pro chov ryb a jako zásobárna vody pro mlýn. Původně kamenné složení (mlecí ústrojí) vyměnil v době první republiky za ocelové, mlýn poháněl elektrickou turbínu. Za okupace byl napojen na elektrickou síť. Třetí vodní mlýn, šrotovník, napojený vodou z Řunsníka, stál těsně pod Chadrabovým lihovarem. Vodní kolo měl lopatové. Byla u něho gater pila a ferlog (hospoda), když nebylo mletí, řezala se prkna. Posledním mlynářem zde byl Ludvík Fajkoš. Velká povodeň roku 1880 natolik zanesla mlýnku, že starý majitel nebyl schopen škody opravit, a tak mlýn i pila zanikly.
Dolní Soběšovice měly dva vodní mlýny. Mlýn pod kostelem vlastnil František Šteber. Původně kamenné mlecí ústrojí za první republiky také předělal na ocelové. Voda nepřitékala ze zásobárny, šla přímo z řeky Luciny mlýnkou na mlýn. V čase jejího nedostatku si mlynář vypomáhal naftovým motorem. Za německé okupace byl napojen na elektrickou síť. Tento mlýn prosperoval nejlépe, protože stál u obecní cesty. Podle farské kroniky byl na tomto mlýně mlynářem Michal Hanušek. Poslední vodní mlýn stál skoro u Žermanské hranice, také s kamenným složením přestavovaným na ocelové. Poslední majitel Rudolf Tvardek. Ve mlýně bylo zařízení na obrábění kaše.
Větrné mlýnky s turbínou
Ruční rotační mlýnek v podobě kamenného soukolí na šrotování (mletí) obilí měla původně každá domácnost. Pozůstatky nejstarších větrných mlýnů na území České republiky pocházejí z 2. poloviny 10. století. Větrné mlýnky s turbínou (s turbínovým lopatkovým kolem) vznikaly přibližně od roku 1909 do třicátých let, u nás jen na území mezi Ostravou, Frýdkem – Místkem a Českým Těšínem. V hojném počtu byly rozšířeny v sousedním Polsku v celé podkarpatské oblasti. Sloužily potřebám jedné usedlosti. Dřevěná stavba mlýnku s turbínou měla obdélníkovou základnu o rozměrech asi 2 x 3 metry, výšku 3 metry. Větrné kolo průměru 2 až 3 metrů s kovovými lopatkami a převody bylo vyráběno firmou Kunz Hranice (Sigma), v místní kovářské dílně anebo amatérsky doma. Vlastní mlecí zařízení, tzv. složení, se skládalo z přesně opracovaných mlecích kamenů – žernovů, dvou na sobě položených válců o průměru cca 50 cm, z nichž horní pohyblivý běhoun byl vysoký 20 cm, nepohyblivý spodek 15 cm. Obvykle byly z pískovce, někdy z Francie dováženého sladkovodního křemence. Obilí se sypalo do otvoru ve středu horního kamene, jímž se otáčelo, a mouka odsypávala z vodorovné spáry po obvodu. Doba mletí byla závislá na síle větru, při dobrém větru mlýnek sešrotoval 200 kg vyschlého obilí za 24 hodin. Mlýnky byly, obrazně řečeno, u každé druhé chalupy. Na fotografii přibližně z 60. let 20. století je mlýnek Čeňka Dudka z Volovce v Dolních Domaslavicích. Stál u první, dnes druhé, chalupy jižně od budovy bývalé volovské školy.
Rybníkářství
Těšínsko je územím se starou rybníkářskou tradicí. První rybníky zde vznikaly ve 14. století, k jejich největšímu rozšíření došlo v letech 1474 – 1528. V době panštizny – roboty zrušené v roce 1848 – byly Domaslavice a Soběšovice posety malými i velkými rybníky zvanými stavy. Jen rybníky pod domaslavským kostelem, patřící k hornodomaslavskému panství, měly výměru 18 jochů, v přepočtu asi 612 arů. Hornodomaslavský pán, který stál za kmotra při křtu mladému Janušovskému, dal mu je do vínku, a tak připadly k Dolním Domaslavicím. Mladý Janušovský se však z jejich užitku dlouho netěšil. V roce 1838 došlo k veliké povodni, při níž se hráze kolem Luciny protrhly a byly odplaveny. Stavět nové nebylo možné, protože se robotný lid bouřil a odmítal vykonávat poddanské práce. Proto prodali Janušovští rybníky sedláku Onderkovi, který jejich dna odvodnil. Rybníky byly v Dolních Domaslavicích podél okresní silnice od hospody Horáka až k soběšovské hranici, jejich výměra zahrnovala asi 32 jochů (1088 arů). Nacházely se také v Kocurovicích. Ryb bylo hodně, nešly na odbyt a poddaní je museli kupovat (jindy si stěžovali na nucenou konzumaci nekvalitního piva). Po zaniklých rybnících zůstaly na polích zbytky hrází lidově zvané groble. V roce 1950 zbyl v obci jediný rybník, dříve Kohutův, o rozloze asi 2 ha. Zčásti byl zarostlý rákosím, hnízdilo zde vodní ptactvo a ještě se v něm pěstovali kapři. Byl zatopen Žermanickou přehradou.
Smlouva o užívání dolnodomaslavských rybníků
O titulech
V České republice jako právní nástupkyni Československé republiky je od 10. prosince 1918 používání šlechtických titulů zakázáno. V roce 1935 přednesl Dr. Bas v senátě toto zdůvodnění předkládaného zákona: „První etapu vyznačuje zákon číslo 61 z roku 1918, jímž zrušeny byly řády, tituly a šlechtictví. Zákon citovaný právem viděl v řádech, titulech a šlechtictví jednak pozůstatek zašlých dob nám vždy nepřátelského císařství, jednak i občanskou nerovnost. Škrtnutí těchto výsad jevilo se tak samozřejmým, že vláda nedoprovodila zákon ten ani trestními sankcemi. Zákon námi projednávaný tyto sankce má a stanoví zejména, že přestupku se dopouští, pokud nejde o čin soudně trestný, kdo úmyslně a veřejně hledí naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, zejména kdo úmyslně a veřejně za tím účelem užívá zákonem zrušených šlechtických titulů a erbů, jakož i kdo v tisku dává někomu zákonem zrušený titul šlechtický, a dále kdo úmyslně a veřejně užívá zákonem zrušených řádů, odznaků a titulů. ... Zavádění nových řádů a čestných odznaků, pokud se jimi nezavádějí nerovnosti společenské a netvoří zvláštní privilegované třídy, není naprosto v rozporu s demokratickým zřízením Československé republiky, a je tudíž vládní návrh, který tuto zásadu neporušuje, v souhlasu s paragrafem 106 ústavní listiny.“
Personifikace systému poněkud ustoupila a uvolněná místa ve společenském žebříčku zaujaly jiné skupiny obyvatel, již nenazývané privilegovanými třídami, s jejichž zájmy byly spojovány následné společenské události. Možnost dědičného zvýhodnění majetkem zůstala. Po roce 1948 zákon podobně posloužil k ignorování buržoazie, historie začala být sepisována na pozadí dělnickém. Po roce 1989 se jeví výraznějšími úřednické motivy, obecně dovednosti ve výkladu zákona jako zdroje výhod.
..
dál...
Minulost ukrytá v názvech – Domaslavice – Soběšovice – Poluciní – Literární obraz Těšínska – Soběšovská pohádka